Češi o sobě vždy tvrdili, že jsou národem fotografů. Že byli, jsou a budou vyvolenou částí lidstva, která má od přírody v genech zakódovanou schopnost vytvořit snímky, které ohromí svět. Tak jako v mnoha jiných oborech, stejně jako u oblíbeného klišé o „zlatých českých ručičkách“, i v případě fotografie se jedná o iluzi.
Úroveň české fotografie v posledních 100 letech byla v porovnání s okolními zeměmi nadprůměrná. Skutečné špičky se však dotýkalo jen několik vynikajících jednotlivců. Pokud zalistujeme přehledem dějin světové fotografie vydaným jinde než u nás, mnohé z nás nepříjemně překvapí, že česká jména zde spočítáme na prstech jedné ruky. Na druhou stranu – v českých poměrech bylo vždy fascinující množství amatérských fotografů, kteří za jakéhokoliv režimu a bez ambice hrát výtvarnou ligu mistrů, tvořili hodnotná díla.
Česká fotografie těžila z fungujícího systému dětských, mládežnických a amatérských kroužků, lidových škol umění, domů pionýrů, podnikových a obecních spolků, ve kterých se okolo inspirativních učitelů shromažďovali talentovaní jedinci. Tak jako se juniorské sportovní kluby podílely na vyhledávání talentů pro pohybové aktivity, tyto fotografické kroužky byly líhní pro nadané výtvarníky.
Dnešní mladí samozřejmě nejsou stejní jako jejich rodiče. Proč by také byli – kdyby každá nová generace nebyla originálem, naše společnost by postupem času zašla na nudu. K záporným charakteristikám dnešních mladých Čechů patří malá schopnost rozumnět přečtenému textu a odhalit obrazná sdělení ve výtvarném díle. To je podle mne zlé, protože pokud většinová společnost v budoucnu nebude umět číst a formulovat složitější obrazová sdělení, pak celá oblast neverbální mezilidské komunikace bude upadat. Vždyť jinotaj, symbol či náznak jsou stavebními prvky, které odlišují obrázkový návod k použití motocyklu Harley Davidson od filmu oslavujícího svobodu bezstarostné jízdy.
Cestu z této slepé uličky vidím ve změně pohledu na výuku vizuální gramotnosti na školách všech úrovní a ve veřejné podpoře amatérské fotografie. Ve školkách a školách by hodiny výtvarné výchovy měly být více zaměřené na dialog žáků s pedagogem s cílem rozšiřovat „vizuální slovník“ dětí. Také finanční podpora státu, krajů, měst a obcí juniorským výtvarníkům a jejich klubům by měla být mnohem výraznější. Když mohou jít každoročně stovky milionů na nové fotbalové trávníky, proč by obdobné příspěvky neměly končit také v podpoře zítřejší fotografické reprezentace?
...
Vloženo: 19.02.2010 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět