Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Martin Kollar: Scény samy přicházejí

Martin Kollar (37) patří k významným osobnostem slovenského barevného dokumentu. Narodil se začátkem 70. let v Žilině do rodiny lékařů. Mezi lety 1992–1997 studoval obor kamera na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Po absolvování školy začal intenzivněji fotografovat, k čemuž přispělo půlroční stipendium lucemburské vlády na dokumentování života v západní Evropě Pépinières européennes pour jeunes artistes (1999). V roce 2001 získal roční stipendium Institutu pro veřejné otázky na vypracování obrazové zprávy o stavu Slovenska, o dva roky později byl členem týmu Joop Swart Masterclass při soutěži World Press Photo. Později fotografoval také v USA, nyní mapuje život v Evropském parlamentu. Kollar uspěl v řadě soutěží – mj. získal první cenu v národním kole FujiFilm Euro Press Award (2000) nebo několik ocenění v rámci Czech Press Phota včetně letošní první ceny v kategorii Portrét. Je zastupován fotografickou agenturou Agence VU.

 

Rozhovor s Martinem Kollarem

 

Jak jste přišel na nápad fotografovat na tak pramálo fotogenickém místě, jakým je Evropský parlament?
Proč si myslíte, že není fotogenický?

 

Nudné prostředí společně s odtažitými lidmi vytváří mix obří bruselsko-štrasburské nudy.
Plně s vámi v hodnocení parlamentu souhlasím, jen s tím rozdílem, že vámi popsaná charakteristika je pro mě zajímavá.

 

Jak dlouho vytváříte tento projekt?
Osmnáct měsíců a předpokládám, že jsem zhruba ve třetině práce. Časově je to nesmírně náročné téma. Přestože parlament dokumentuji jen při plenárních zasedáních, znamená to zhruba 12 třídenních návštěv za rok.

 

Můžete popsat způsob, jak jste se jako fotograf dostal do parlamentu?
Fotografoval jsem svatby svých kamarádů a v rámci této práce mě napadlo vytvořit portrétní sérii lidí z obecních úřadů v obřadních síních. Snímky viděli dva němečtí kurátoři, kteří mě přizvali ke skupinovému projektu dokumentování Evropského parlamentu. Uvědomil jsem si, že tu výzvu rád přijmu. Málokterá instituce výrazněji ovlivňuje každou maličkost v našem životě a já přitom neměl nejmenší tušení, jak to tam vypadá.

 

V průběhu práce na tomto projektu jste opustil středoformátový aparát.
V roce 2003 jsem stál před rozhodnutím, jestli začít pracovat s digitálem, nebo přejít na negativ 6 × 7. Tehdy jsem se rozhodl pro střední formát a zpětně mohu říct, že mi má volba působila radost. Bohužel, v posledních letech jsou filmy čím dál hůře dostupné a jsou také čím dál dražší. Čekal jsem na digitál s představou určité úrovně kvality a nyní jsem se dočkal. 

 

Jaké byly vaše fotografické začátky?
Fotografoval jsem už na gymnáziu, ovšem bez vyšších ambicí. Pak jsem se dostal na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, kde jsme procházeli hloubkovou průpravou v oblasti stavby filmového obrazu. Absolvoval jsem studium oboru kamera, díky kterému zvládám – z finančního, lidského i technického pohledu – o řád komplikovanější obor, než je fotografie.

Na filmové škole jsme měli výborné učitele, kteří nás naučili nejen ovládat kameru, ale obecně nám utvářeli žebříček hodnot a způsob myšlení. Nejvíce mě zřejmě ovlivnil profesor Strelinger. Tvrdil, že zkoušku u něj uděláme jen tehdy, když ucítí, že jsme pro její splnění udělali naprosté maximum.

 

Znám vás jako autora vytvářejícího barevný dokument. Pracoval jste někdy s černobílým obrazem?
Důvody, proč jsem na začátku své fotografické tvorby pracoval s černobílým filmem, byly ryze technické a finanční. Na začátku 90. let existovalo jen několik málo minilabů. Ceny materiálů i zpracování byly vysoké a dodací lhůty dlouhé. Naproti tomu, když jsem pracoval se všeobecně dostupným negativem ORWO NP7, mohl jsem si výsledky práce prohlédnout ihned po vlastnoručním vyvolání.

Vnitřní souboj barva versus černobílý obraz u mě probíhal v období studia vysoké školy. Ptal jsem se sám sebe, proč ve filmu barvu mám a na mých fotografiích chybí. Na konci studia jsem se přiklonil k barevnému dokumentu.

 

Mezi českými dokumentaristy tehdy přežíval názor, že „správný“ dokument má být vytvořený na černobílý kinofilm. Jak se na vaši tvorbu dívali kolegové?
Když jsem začal fotografovat barevně, moje okolí to nepřijímalo. Ale protože jsem fotografoval sám pro sebe, byly mi ty reakce lhostejné.

 

Na Slovensku tehdy hrály prim různé konceptuální projekty. Necítil jste se tam se svým barevným dokumentem jako exot?
Mou výhodou byla časová náročnost studia na vysoké škole. Díky množství práce jsem byl izolovaný od vnějšího světa. Dělal jsem si svou tvorbu, názory a klišé od jiných fotografů ke mně nedoléhaly.

 

Co vás nasměrovalo na dráhu profesionálního fotografa?
V roce 1999 jsem dostal stipendium lucemburské vlády. Jednalo se o dost peněz na to, abych za ně mohl půl roku žít a fotografovat v západní Evropě. Mnohem důležitější však pro mě byl fakt, že po návratu domů jsem viděl to, co jsem dříve jen intuitivně cítil.

 

Můžete to vysvětlit?
Jistě to znáte – přijíždíte ze zahraničí domů a všímáte si věcí, které jinak berete jako součást života. Můj půlroční pobyt v Lucemburku mi umožnil získat odstup od slovenské každodennosti. Ten okamžik procitnutí byl pro mě zásadní. Pro mě je důležitá možnost kdykoli udělat krok stranou a podívat se na věci z odstupu. Jedině tak rozeznám podstatné od nepodstatného.

V rámci grantu jsem začal uvažovat o věcech, které mě dříve nezajímaly nebo jsem je nebyl schopný spatřit. Zaměřil jsem se na fotografování toho, co lidé na Slovensku dělají, když nepracují. Jak vyplňují čas v době volna. Projekt se nakonec protáhnul na pět let a rozšířil se na fotografování stejného jevu v celé východní Evropě.

 

V roce 2001 jste jako první fotograf získal roční stipendium Institutu pro veřejné otázky na vytvoření obrazové zprávy o stavu Slovenska. Od IVO to byl velký risk – dát tak náročný projekt člověku, který v podstatě začínal.
Stipendium mi nespadlo z nebe – s Institutem jsem už předtím spolupracoval jako kameraman dokumentárních filmů.

Záměrem IVO bylo každoročně zadat vytvoření autorského fotografického souboru, který by doplnil textovou „výroční zprávu“ o Slovensku v daném roce. Původní idea byla zcela volná – mohly to být dokumentární snímky, portrét nebo třeba architektura.

 

Název stipendia vyvolává dojem, že by jeho příjemce měl projezdit křížem krážem celé Slovensko a udělat objektivní informaci se zastoupením všech koutů této země, profesí, minorit...
Dokumentární projekty nedělám jen proto, abych je splnil, ale aby mi jejich realizace přinesla nějaké nové poznání. Buď jsem se mohl v rámci realizace grantu pachtit za více méně objektivním a vyváženým pohledem, nebo jsem měl možnost vytvořit soubor, za kterým si umělecky stojím.
Pro mě je při výběru konkrétních motivů zásadní, jestli mě dané téma lidsky vzrušuje. Pokud mám námět, kterým žiji nebo se kterým mám vnitřní problém, pak za mnou konkrétní scény samy přicházejí.

 

Některé motivy z dokumentu o stavu Slovenska mi přijdou jako filmové scény. Jak moc zasahujete do dění na svých snímcích? Jak moc manipulujete?
Je to projekt od projektu. V případě grantu IVO se ty nejlepší situace přede mnou samy zjevovaly. Velmi často jsem jen tak stál, nemusel jsem udělat krok stranou a ony se přede mnou odehrávaly.

 

Z ničeho nic před vámi vlezl muž do kanálu?
Vy si děláte legraci, ale ono to tak bylo. Zastavil jsem v jedné rumunské vesnici a ptal se traktoristy na cestu. Povídali jsme si, já se během hovoru jen trochu pootočil a vyfotografoval muže v kanálu.

 

Jaký jste zvolil postup realizace souboru o Slovensku?
Moje pracovní metoda byla taková, že jsem si vždy určil cíl, kam mám v plánu na víkend dorazit. Ve středu večer jsem se vzdálil se svým obytným karavanem od Bratislavy a bez velkého spěchu a s řadou zastávek jsem mířil do bodu B. Slovensko je malé, autem jej přejedete za čtyři hodiny. Mně často nedlouhá cesta trvala několik dní a občas se stávalo, že jsem díky potkaným zajímavostem do předem určeného cíle ani nedorazil.

 

Když se s odstupem let díváte na projekt mapování Slovenska, v čem by byl dnes jiný?
Byl by to naprosto odlišný soubor. Lidé dnes mají jiný vztah k fotoaparátům. Bulvár způsobil, že každý z nás se může stát hvězdou – v dobrém i ve špatném slova smyslu. Lidé si začali chránit vše, co souvisí s tím, že by mohli být využití v novinách, televizi nebo třeba na výstavě.

Dříve bylo běžné, že jste v minilabu viděl na jednom 36snímkovém kinofilmu Vánoce, narozeniny, dovolenou a zase Vánoce. Lidé se dnes daleko více fotografují a díky tomu vědí, jak vypadat na snímku dobře. Netváří se přirozeně, ale stylizují se.

Často se svět změnil jen ve zdánlivých maličkostech. Před deseti lety jsem fotografoval vesnickou soutěž v kosení trávy pro seniory nad 70 let. Žádná velká řež, spíš veselá zábava pro všechny. Soutěžící tam měli na zádech a na prsou svazarmovská startovní čísla. Nic víc, jen černé číslo na bílém plátně. Dnes by tam jistě bylo barevné číslo s reklamou Fiskars nebo Honda VARI za vás. Naznačuje to vnik komercionalizace i do folklorních a společenských událostí. Neříkám, že je to dobré nebo špatné, nehodnotím. Jen si s odstupem všímám rozdílu.

 

Jaké byly výsledky vašeho stipendijního pobytu v USA v roce 2005?
Vytvořil jsem takové malé portfolio a několik souborů. Pro mě to byla hlavně velká cesta, zásadní výstup tu nevzniknul.

 

Jak dlouho pracujete na velkých projektech?
Soubory vytvářím po pětiletkách. První rok si osahávám téma, stanovuji si pravidla, druhý a třetí rok toho nejvíc udělám, čtvrtý rok pragmaticky dodělávám to, co mi v souboru chybí a poslední rok vytvářím knihu.

 

Jste typ dokumentaristy, který má fotoaparát stále při sobě?
Ano, ale nefotografuji jen tak. Kdybych neměl představu, co hledám, mohl bych nosit fotoaparát celý život, a stejně nic nenajít.

 

Jakými cestami si vyděláváte na živobytí?
Musím říct, že ani nevím, z čeho žiji. Ale je to jako s fotografovanými motivy – když peníze potřebuji, tak se objeví. Vedle grantů a stipendií část mých příjmů přichází z poplatků za použití mých fotografií v zahraničních časopisech. Občas dostávám zadání šitá na tělo od Agence VU. A také stále pracuji jako kameraman.

 

Prolíná se vaše filmařská a fotografická práce?
Občas ano. V poslední době jsme s režisérem Peterem Kerekesem natáčeli dokument o vojenských kuchařích. Paralelně k filmu vznikla řada fotografií, které letos uspěly na Czech Press Photu. Budou ilustrovat fotografickou kuchařku s vojenskými recepty.

 

Návod na přípravu želví polévky...
Ano, nebo na výrobu švédského stolu s mladou hezkou ženou. Na přípravu této speciality potřebujete živou osobu ženského pohlaví o váze 48–60 kilogramů, 3 hlávky zelí, půl kila natenko nakrájeného pršutu...

 

 

---

 

 

 

Čím fotografuje Martin Kollar?

Slovenský dokumentarista Martin Kollar v období studií na gymnáziu používal aparát Praktica. Východoněmecký přístroj později nahradil legendární Nikon FM2, následovaly jej Nikon F100, Leica 7 a Canon EOS 1N. „V roce 2003 jsem váhal mezi krokem do neznáma a koupí digitálního fotoaparátu, nebo volbou středoformátového přístroje. Na několik let jsem pro svou práci zvolil Mamiyu 7 II a dnes při zpětném pohledu mohu říct, že moje volba mi působila radost,“ říká Kollar. Během práce na souboru z Evropského parlamentu si pořídil digitální Canon EOS-1Ds Mark III, který používá dodnes. „Tato výměna byla motivována více logistickými než tvůrčími důvody. Filmy pro Mamiyu jsem objednával z New Yorku a navíc už mě přestávalo bavit na každém letišti přesvědčovat ochranku, že mi nemá rentgenovat filmy,“ dodává Martin Kollar.

 

 

Původní článek byl otištěn v DIGIfotu 11-12/2008. Autorův web: www.martinkollar.com

 

...

Vloženo: 23.05.2009 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---