Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Před oponou, za oponou

Fotografie, podobně jako psané a mluvené slovo, je mocný nástroj. Výběrem, řazením zvětšenin a případným komentářem lze určitá období, události a osobnosti prezentovat andělsky i ďábelsky. Lidem, kterým je více jak třicet, netřeba toto blíže vysvětlovat. Připomeňme jen pár termínů, které popisovaly stejnou věc z různých úhlů pohledu – vítězný únor a komunistický puč, bratrská pomoc a intervence vojsk Varšavské smlouvy, zahraniční rozhlas a štvavá vysílačka. 

Od pádu socialismu v českých zemích nedávno uplynulo dvacet let. To je dostatečně dlouhá doba na to, abychom dokázali uvedené období vnímat s odstupem. Na druhou stranu, hrozí nám zjednodušený pohled na život v tehdejším Československu, snaha paušálně tyto časy odsuzovat nebo naopak nekriticky oslavovat. 

Autoři výstavy Tenkrát na východě – Češi očima fotografů – 1948–1989 Vladimír Birgus a Tomáš Pospěch se nevydali po těchto bludných cestách. Výsledkem jejich kurátorské práce je reprezentativní výběr exponátů, který poměrně věrným způsobem referuje o našem životě před sametovou revolucí.

Galerie v Domě U Kamenného zvonu na pražském Staroměstském náměstí hostí až do 3. ledna 2010 výstavu fotografií z let 1948–1989. Kurátoři zde v několika patrech shromáždili desítky zvětšenin od 59 známých autorů a několika anonymů. Objevují se zde slavná jména minulosti (Einhorn, Lukas, Novotný, Štecha), významní současní fotografové (Cudlín, Holomíček, Jarcovjáková, Koudelka, Lhoták či Podestát) i autoři, kteří ještě před nedávnem byli pro širší publikum neznámí (Aulehla či Kubeš). Díla volných umělců doplňují popisné snímky reportérů ČTK, přičemž jistě není náhodou, že jejich jména jsou v katalogu v seznamu vystavujících autorů vytištěna o něco menším písmem. 

Mimořádně záslužná je snaha kurátorů poskytnout návštěvníkům galerie pohled na minulý režim prostřednictvím nově objevených snímků. Věřím tomu (a naposledy jsem to připomínal v recenzi nepovedené výstavy reportáží z podzimu 1989 ve Staroměstské radnici), že pátrání historiků po neokoukaných záběrech je nikdy nekončící proces. Že pod postelemi, ve sklepech a na půdách dodnes čekají na své objevení fotografické perly. Příklady Kubeše či Aulehly dokazují, že stále lze nacházet nové dokumenty historických událostí i každodenního života. Tyto často amatérské práce promlouvají k široké veřejnosti natolik autentickým a srozumitelným jazykem, že mají naději stát se novými symboly doby, ve které vznikly. 

Pro většinu návštěvníků výstavy Tenkrát na východě budou pravděpodobně novinkou Novákovy snímky z února 1948, Lukasovy momentky z pohřbu Edvarda Beneše, Aulehlovy pohledy na každodenní život v Krnově, Kubešovy čtvercové kompozice či Tomanova panoramata. Sugestivně působí fotografie chodců od Dany Kyndrové a zejména od Ivo Loose, které vyvolávají dojem, že se divák stává součástí zachycené scény. Šedou všednost komunistického bezčasí ilustrují Mouchovy záběry ze života vojenské posádky v severomoravském Mošnově. Osvědčenou kvalitu fotografií zaznamenávajících vesnici od Jindřicha Štreita a město od Viktora Koláře doplňují výrazné práce Bohdana Holomíčka a reportáže ze zákulisí fotbalových utkání od Zdeňka Lhotáka. 

Výjimku z většinově dokumentaristické expozice nabízejí snímky Jaroslava Bárty, který zaznamenal necitlivé změny typů oken v historických budovách, rozvaliny zbořeného těšnovského nádraží od Jaroslava Kořána a dějiny přestaveb jednoho kladenského rohového domu mezi roky 1981 a 2001 od Jiřího Hankeho. Přestože na těchto snímcích nevidíme žádného člověka, o české povaze a našem respektu k historickému dědictví vypovídá více než přesvědčivě.

Mimořádně atraktivní pohled na Prahu v období socialismu nabízí několik momentek, které byly tajně pořízeny příslušníky státní policie při sledování disidentů. Díky absenci uměleckých ambicí jejich “autorů” nám přinášejí nezkreslený a mimořádně autentický pohled na město a také prozrazují mnohé o tehdejším režimu, který měl potřebu špehovat vlastní občany při vynášení odpadků nebo cestou na nákup. 

Expozice Tenkrát na východě je především určena zájemcům o výtvarnou fotografii, nikoliv lidem, kteří se chtějí škodolibě vysmívat minulému režimu. Přestože se zde objevují exponáty, které zavánějí snahou diváky pobavit (např. neinvenční záběry líbajících se politiků z “tábora míru a socialismu”), jejich počet je v porovnání s umělecky hodnotnými snímky velmi malý. 

Pro cizince nebo děti narozené po roce 1989 bude výstava jen sbírkou obrazů cizího světa. Pravé kouzlo mají shromážděné fotografie pro pamětníky, kterým pomohou oživit vzpomínky na minulost. Můžete se ve fotografiích vrátit do časů prvních lásek, svateb, rozvodů, dovolených, školní docházky i budování kariéry. Podniknete návrat do 40letého období, na které někteří z nás vzpomínají s nostalgií. Do doby, kdy se mohlo stát, že byl fotograf zatčen a vězněn kvůli nevinnému snímku muže, který si zkouší plynovou masku ve společnosti portrétu tehdejšího prezidenta Husáka. Jindřich Štreit na začátku 80. let prožil kvůli takové maličkosti ve vězení čtyři měsíce, byly mu zabaveny aparáty a soudem uložený zákaz fotografovat. 

Výstavě lze vytknout jen málo. Lze se pozastavit nad volbou výstavního prostoru, který svou rozdrobeností oslabuje celkový účinek shromážděného souboru fotografií. Je možné polemizovat o tom, jestli expozice neměla jít (vzhledem k atraktivnímu námětu a lákavému názvu) více naproti divákovi, který je v oblasti fotografie naprostým laikem. Jestli neměli kurátoři oživit expozici hravými prvky tak, jak to činí například výstava Pád komunismu v rámci bratislavského Měsíce fotografie. Tam ve veřejném prostoru instalovali jakési “domky” polepené velkoplošnými zvětšeninami reportáží z listopadu 1989, do kterých vyvrtali díry. Průhledem dovnitř lze spatřit další snímky, tentokrát však z období vlády jedné strany. Zvědavost přiměje k prohlídce fotografií i ty, kteří by do galerie nikdy nezavítali. 

Jsem si jistý, že autoři výstavy odvedli mimořádný výkon a naznačili nový směr v prezentaci fotografických dokumentů naší minulosti. Směr, který se nebojí spoléhat na díla amatérů (a toto slovo píšu bez jakéhokoliv negativního podtónu), málo známých autorů a ani se neobává přímé konfrontace se snímky oficiálních fotografů z Československé tiskové kanceláře. Doufám, že ať už Birgus s Pospěchem nebo někdo z jejich následovníků zpracují obdobným způsobem i další období české národní historie – zejména časy první republiky a válečného protektorátu.

Vloženo: 13.11.2009 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět