Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Funkeho Kolín: Festival nad Labem

Cesta vlakem do Kolína vede okolo tamní elektrárny. Jednoduchou budovu bez ozdob a s vysokým komínem, na které dnešní člověk vidí pramálo zajímavého, vnímali ve 30. letech 20. století avantgardní fotografové jako symbol pokroku v architektuře. Bienále Funkeho Kolín svým názvem odkazuje na významného českého umělce, který působil právě v tomto středočeském městě. 

Letošní, již osmý ročník festivalu Funkeho Kolín měl podtitul Stopy a záznamy. V centru Kolína jeho organizátoři přichystali 11 výstavních prostorů, které hostily díla 26 autorů. Kromě klasických zvětšenin a tisků zde byly k vidění kombinace fotografií s grafikou a trojrozměrnými předměty či videoart.

Z galerie do galerie

V úžasném prostoru pod hledištěm městského divadla vystavil Jáchym Kliment své experimentální krajiny. Bohužel, intenzivní barevnost této síně dokonale překřičela přemýšlivý a nesnadno čitelný pohled autora na svět okolo nás. Věřím tomu, že v klidnějším prostředí by jeho vylidněné scény zapůsobily výrazněji. 

Ve stejné budově, jen o několik pater výše, byly k vidění tři videoartová díla. Z nich mě nejvíce zaujala montáž reklamních spotů s názvem True story od Terezy Velíkové. Tato fimová freska v několika minutách představuje neskutečně skutečný obraz muže a ženy – vidění světa úhlem a prostředky marketingových manipulátorů. Jedná se o svět, který se vyznačuje zářivou čistotou, nádhernou svěžestí, nevázanou odvázanou intenzitou a to vše je opatřené dvojitými křidélky. Film Terezy Velíkové překvapivým způsobem odhaluje reklamu jako profesionálního lháře. Málokdo z nás – každodenních příjemců televizní reklamy – si uvědomuje, jak toto médium námi manipuluje. Nepodsouvá nám jen prostou koupi produktu nebo služby, ale jak novodobé náboženství nám podsouvá životní cíle a prostředky, jakými jich máme dosáhnout.

Markéta Kinterová představila konceptuální soubor, v rámci kterého zaznamenala nejrůznější nápisy, symboly a sdělení objevující se na veřejných místech. Vzkazy, které jsou často určeny konkrétní osobě, však bez znalosti kontextu získávají obecnou platnost. Jsou to obrazové důkazy, že člověk má neutuchající touhu ovlivňovat a dotvářet své okolí. Nápisy jako “Příště je facka” nebo “Bém má zlý voči” zůstanou natrvalo v mé paměti.

Mimořádným námětem k přemýšlení o možnostech a limitech digitální manipulace s fotografiemi je soubor Ivarse Gravlejse. Tento lotyšský fotograf během roční reportérské praxe v Pražském deníku zaznamenával nejrůznější události. Své snímky před publikováním počítačově dotvářel tak, aby byly zajímavější. Někdy se jednalo jen o pár odretušovaných knoflíků na košili slavného spisovatele, jindy počítačově zahustil provoz na dálnici přidáním několika aut, na triko vyfotografované osoby umístil nápis s osobním sdělením nebo na podvečerní nebe nakopíroval hejno ptáků. Výstava, na které srovnává stav originální fotografie před zásahem a po něm, vyvolává otázky, jak moc můžeme věřit obrazovým zprávám ve sdělovacích prostředcích, když je manipulace tak snadná. 

Lukáš Prokůpek představil v nejmenší kolínské galerii (čtvercová místnost o hraně zhruba 2,5 metrů) projekt 55. Velice silné a osobní angažovaností nabité fotografie vznikly jako školní zadání na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Autor 11 týdnů prožíval zkušenost, jakou má málokdo z nás – trávil noc v přírodě pod širým nebem. Z tohoto pobytu vzniklo několik řad barevných záběrů, na kterých vidíme jak autora samotného, tak jeho společníky, přírodní jevy, světla, stíny a temná zákoutí. Prokůpkovy fotografie patří podle mého názoru k nejzajímavějším projektům letošního Funkeho Kolína. 

Jistoty a hledání Funkeho Kolína

Kolín je pro pořádání fotografického festivalu ideální. Je dostatečně malý na to, aby zájemce o umění dokázal vše zajímavé navštívit pěšky během jediného dne. Je snadno dostupný z velkých měst, odkud proudí hlavní část festivalových návštěvníků. A má slavnou fotografickou tradici, na kterou lze odkazovat – namátkou vedle Jaromíra Funka jmenujme Josefa Sudka nebo Eugena Wiškovského.

Tohoto potenciálu bohužel Funkeho Kolín zatím nevyužívá. Týden po vernisážovém víkendu jsem v ulicích města nenašel jedinou upoutávku, jediný transparent či plakát, který by upozorňoval na probíhající výstavy. Obávám se, že naprostá většina obyvatel Kolína o konání „jejich“ fotografického festivalu nic netuší. Některé výstavní prostory – např. institut D.I.V.O. – byly před veřejností dokonale utajené a jejich hledání připomínalo populární hru geocaching. A to jsem ještě nezmínil fakt, že vniknutí do uzavřených prostor soukromého rodinného domku bez jakéhokoliv označení vyžadovalo z mé strany i nemalou dávku osobní drzosti.

Otázkou je, proč Funkeho Kolín není ani po osmi ročnících suverénní a usazenou přehlídkou experimentální tvorby? Proč celý festival není tak výborný jako jeho katalog, jehož grafickou úpravu vytvořil Jan Šerých? Protože znám nasazení a schopnosti organizátorů festivalu, věřím, že za problémem nestojí jejich neodbornost, ale nedostatečná podpora ze strany města a sponzorů. Nerozumím tomu, proč Středočeský kraj a Kolín nevyužívají akce k vlastnímu sebezviditelnění. Proč tamní politiky neláká být součástí kulturní události, která má potenciál stát se významnou přehlídkou v rámci středoevropského regionu? A co sponzoři – například významná francouzsko-japonská automobilka, která v Kolíně působí? Ani ona není ochotná věnovat promile ze svého zisku do podpory prestižního uměleckého festivalu? 

Osmý ročník festivalu je za námi a já se – přes kritické připomínky – už dnes těším na 9. ročník Funkeho Kolína. 

Vloženo: 02.11.2009 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět