Přehled akcí

« Prosinec 2024 »
Po Út St Čt So Ne
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     

Petr Vilgus na facebooku

Petr Vilgus na Facebooku

Odkazy

Ondřej Liška

Petr Štěpánek

Zelená Praha

Prahou na kole

Cyklojízdy

Archív webu

Archív článků

Aktuální článek

Jan Šibík: Chtěl bych být cynikem

Rozhovor s Janem Šibíkem

 

Jan Šibík patří k české reportérské špičce. Když se ve světě odehrává významná událost, přírodní katastrofa či krvavá válka, s velkou pravděpodobností je na místě a fotografuje. Jeho snímky seznamují českého čtenáře s tím, jak těžký a tvrdý je život v jiných částech naší planety. Nezachycuje navoněnou iluzi, ale syrovou pravdu. 


S Janem Šibíkem jsme se setkali v polovině ledna v kavárně Therapy v pražské Školské ulici. Prožíval v té době napjaté období – po 21 letech odešel z týdeníku Reflex s konstatováním, že časopis ztratil zájem o jeho obrazové zpravodajství. Povídali jsme si o krizi, kterou prožívá fotografická reportáž, o mizení tištěných periodik, o vytváření reportáží pomocí mobilu i o úžasné vlně zájmu běžných autorů o živou fotografii. 

 

Co se pro vás odchodem z Reflexu změnilo?

Mám teď šíleně moc času. Na rozdíl od reportérů na volné noze jsem byl celý život zaměstnanec. Nejprve v Metrostavu, pak v Podniku výpočetní techniky, v Mladém světě, ve Vlastě a nakonec v Reflexu. Musím si zvykat na nový systém života. Ukládám sám sobě úkoly, které plním, abych neměl pocit, že ten den byl marný. 

 

Na svém twitterovém účtu jste v prosinci zveřejnil zprávu, že z časopisu odcházíte, protože už není zájem o vaše fotografie. 

Zamrzelo mě to. Nikdy jsem se totiž nepředstavoval jen jako Jan Šibík, ale vždy jako Jan Šibík, Reflex. Rozpad mé spolupráce s časopisem jsem však cítil už nějaký čas. Na rozdíl od stovek čtenářů, kteří mi psali povzbudivé mejly, redakce usoudila, že o zahraniční reportáže ze smutných událostí není zájem. Dostávaly stále menší a menší prostor. Vrcholem byly fotografie z Filipín poničených tajfunem, které vznikaly za velmi tvrdých podmínek a z nichž vyšla pouhá čtyřstrana. 

 

Co nás ještě na mediálním trhu čeká?

Náš obor nyní prochází velkou krizí a už nikdy se nevrátí do poměrů, které panovaly třeba před deseti lety. Příklad z Filipín: ještě před třemi lety by tam jely stovky reportérů, dnes to jsou jen desítky. Povolání fotoreportér bude jen pro pár vyvolených, pro zbytek z nás to bude finančně náročný koníček. Také tištěný časopis bude výjimečným úkazem. Tento otřes začal nástupem digitální fotografie a gradoval během hospodářské krize před pár lety. Symbolem změny je pro mě zánik tištěné verze časopisu Newsweek, který po léta existoval vedle stejně úspěšného týdeníku Time. Změny se u nás vždy odehrávají tak 2–3 roky po USA a západní Evropě. Proto je snadné předpovědět, co se za čas bude dít v České republice. 

 

Čím to je způsobené?

Důvodů je víc. Asi nejpodstatnější je ten, že mladí lidé nemají sentimentální vztah k papíru. Já jsem zvyklý každé ráno prožít na gauči s novinami, přestože se tam dočtu podobné věci jako den před tím na internetu. Moje mladá přítelkyně už toto neprožívá. Obrazová zpráva v časopisu má platnost týden, v novinách den, na internetovém portálu pár desítek minut či hodin. S ohledem na tuto životnost se odvíjí i množství peněz, které je možné do vzniku reportáže investovat. 

 

Tvrdím, že česká média se mění na zápecnické plátky. Stále důležitější je nález mrtvé kočky ve vedlejší ulici než milion mrtvých tisíc kilometrů daleko. 

To jste řekl přesně. Pro mě byl důkazem tohoto vývoje fakt, kolik českých časopisů otisklo na obálce snímek z pohřbu Nelsona Mandely. Ani jeden. Naproti tomu “aféra” okolo nelichotivého vyjádření našeho buranského a dnes již bývalého premiéra, kterému se nechtělo jet do Jižní Afriky, naplňovala média po několik dní. 

 

Jak se s touto změnou – mediálního trhu a vašeho postavení – vyrovnáváte?

Řada lidí mi tvrdila, že mě z časopisu nemohou vyhodit. Já ale nejsem naivní – každý člověk je nahraditelný. Stejní lidé se mi posmívali za to, že jsem vedle práce v časopisu ještě dělal workshopy, fotografoval zakázky včetně svateb a že jsem se pořád k něčemu vyjadřoval v médiích. Tím vším jsem se připravoval na dobu, až mě už časopis nebude potřebovat. Díky tomu nejsem v tak zoufalé pozici jako někteří kolegové, kteří ze dne na den museli řešit třeba splácení hypotéky. 

 

Fotografujete svatby?

Rozhlédněte se po českém trhu zpravodajských časopisů a promítněte si, kolik vydavatelů je vlastní. Zjistíte, že prakticky už není kam jít. Mě svatby baví. Zachycuji celý den snoubenců od ranního probouzení, přes obřad, až po večerní oslavu. Logicky si mě nenajme člověk, který chce na snímcích vypadat lépe než ve skutečnosti. Komu jde o reportáž nabitou energií, ten u mě najde to pravé. Málokdo si uvědomí, že není lehké vydělat za jednu reportáž 10 000 Kč. Vyfotografuji čtyři svatby a mám peníze na cestu do zahraničí. To je totiž ten pravý důvod, proč to všechno dělám. Potřebuji vydělávat, abych mohl nadále jezdit po světě tak, jak to bylo běžné v Reflexu po celých 21 let. Před tím jsem podobná dobrodružství zažíval i v Československé televizi a v Mladém světě. 

 

Jak jste vlastně začínal?

Vyrůstal jsem ve vesničce Dubeček, která je dnes součástí Prahy 10. Moje maminka pracovala jako učitelka a do rodiny vždy přinášela zajímavé inspirace a podněty. Od ní jsem někdy v páté třídě dostal první fotoaparát Ljubitěl. Po škole jsem asi půl roku pracoval u firmy Metrostav na stavbě stanice metra Skalka. Nejprve se sbíječkou, ta však byla těžší a větší než já, tak mě převedli na práci kypaře. Vždy, když jedou touto částí trasy A, říkám si, že to je tak trochu moje dílo. 

 

Proč jste šel na stavbu?

Doba byla taková, že stavební dělník měl trojnásobný plat než průměr. Chtěl jsem si koupit novou hudební aparaturu a fotoaparát. Po půl roce už mě ty debaty s kolegy, které se neustále motaly jen okolo pití a sexu, dost ničily. Díky tehdejší kamarádce, která pracovala v televizi, jsem se stal asistentem kamery v redakci publicistiky a dokumentaristiky. 

 

Co tato práce obnášela? 

V televizi bylo asi patnáct režisérů-dokumentaristů. Někoho ta práce těšila, jiný pil, třetí byl líný. Často jsem měl možnost natočit celý dokument samostatně. V jedné věci se už moje tehdejší práce podobala tomu, co jsem dělal posledních 25 let – jezdil jsem na zajímavá místa a viděl jsem věci, ke kterým se každý nedostal. 

 

Jak jste se dostal z televize do tehdy nejprestižnějšího obrazového týdeníku Mladý svět?

Mladý svět byla pro všechny fotografy modla. V roce 1988 vyhlásili výběrové řízení na fotoreportéra po kolegovi Vojtěchu Písaříkovi. Přihlásil jsem se, ale vůbec jsem nepředpokládal, že by mě přijali. V té době jsem totiž měl nafotografované jen dva živé soubory – o lidech v metru a o vlajkonoších Sparty. Do té doby jsem neměl žádnou publikovanou fotografii v tisku. Ve volných chvílích jsem si kupoval Československou fotografii a podle jejího vzoru zachycoval na Malé Straně rezavé zámky a pavučiny v oknech. Přesto jsem na šéfa fotooddělení Miroslav Zajíc zapůsobil. Rok jsem dělal v MS, půl roku ve Vlastě, pak jsem se opět vrátil do Mladého světa. Pro tento časopis jsem podnikl svou první zahraniční reportérskou cestu do zemětřesením zničené Arménie.

 

Byl jste jeden z prvních časopiseckých reportérů, kteří vyjížděli za aktualitami do zahraničí.

Tehdy to nebylo zvykem – většina zahraničního zpravodajství přicházela z agentur. Například jako jediný český reportér jsem byl u pádu Berlínské zdi. Východní Němci už cestovali na západ bez víz, ale u nás ještě týden vládli komunisté. Musel jsem ilegálně přecházet hranice na západ, abych měl z této události dobré fotografie. 

 

Jak jste se dostal z Mladého světa do Reflexu?

Nově vzniklý Reflex mě velmi lákal, zejména kvůli výborné grafice Jana Najbrta. Přesvědčil mě však až příchod Radka Bajgara na místo šéfredaktora. Od 1. 4. 1993 do 31. 12. 2013 jsem pracoval v této redakci. Nejprve jsem byl řadový reportér, později jsem se stal šéfem fotoodělení a obrazovým redaktorem.  

 

Dá se říct, že jste Reflex formoval nějakým směrem, který vám byl blízký?

Vydobil jsem si, že když se ve světě stala nějaká významná událost, jel jsem tam a snímky dostaly v časopisu patřičný prostor. Vždy jsem rád o všem hodně vášnivě diskutoval a hodně věcí jsem si “vydržkoval”. 

Jsem sice také reportér, ale hlavně jsem člověk. Ta práce pro Reflex mi umožnila být svědkem neuvěřitelných situací. Mám teď možnost hodnotit různé události ve světě ne podle jejich interpretace v televizi, ale na základě vlastní zkušenosti. Za to vždy budu svému bývalému zaměstnavateli vděčný. 

 

Nevadí vám, že práce pro časopis je honička, že nemáte možnost téma prozkoumat do hloubky?

Mě ta rychlost pomáhá. Když studujete uměleckou školu, máte pohodový režim pokud vás bolí břicho nebo není hezké světlo, tak fotografování odložíte. To v časopisu nezažijete. Ať je hezky nebo ošklivě, ať je vám smutno nebo veselo, jednoduše musíte poslat snímky z události, protože za další týden už ty záběry nebudou nikoho zajímat. 

 

Kterou vaší fotografii považujete za nejsilnější? 

Nezajímají mě jednotlivé snímky, zajímá mě soubor, nebo ještě lépe kniha. Ale kdyby vás zajímalo, které soubory třeba někomu pomohly, pak to byly snímky dětí s useknutýma rukama a nohama ze Sierra Leone nebo HIV pozitivní z Ukrajiny. 

 

Proč právě ty? 

Přemýšlel jsem nad idioty, co dokáží dětem useknout končetiny nebo nad nemocnými AIDS, kterých se na východě každý štítí. V obou těchto případech jsem se angažoval v pomoci těmto lidem. Sehnal jsem dvakrát milion korun, v Africe jsme za něj postavili vodovod v uprchlickém táboře, na Ukrajině jsme nakoupili zubařskou ordinaci pro nemocné a zaplatili roční pobyt lékaře. Tyto akce, které jinak zajišťují velké profesionální neziskovky, jsem organizoval sám společně s mou přítelkyní a s bývalou produkční z Reflexu. 

 

Je mi sympatické, že jako reportér máte tendenci pomoct lidem, které fotografujete.

Kratochvíl mi říkal, že fotograf má fotografovat a člověk z neziskovky pomáhat. Když si to prohodí a pokusí se o práci toho druhého, většinou z toho vznikne pěkný amatérismus. Dnes tvrdím, že měl pravdu. Já bych moc chtěl být cynikem, protože by mi to v mé práci pomáhalo. Choval bych se pragmaticky, chladně, neriskoval bych. Já bych chtěl být cynik, ale nejsem a nebudu. Nemám to v genech.

 

Kde nejraději fotografujete?

Je mi to vlastně jedno. Pro mě je důležité být tam, kde se něco děje. Ale pokud si mohu vybírat, nejspokojenější jsem v Africe. Je to ryzí místo, i když je tam strašně draho a každý druhý vás chce okráct. Také si odtud vozím staré dřevěné masky, které mám v bytě rozvěšené od obýváku po záchod. 

 

Mluvil jste o tom, že připravujete fotografické workshopy. 

Poslední léta dělám jednodenní akce v Praze, chystám delší akci v Turecku a v Budapešti. Na kurzech mě baví to, co mě těšilo na práci na FAMU i v časopisu: mít možnost diskutovat s lidmi o jejich fotografiích a doporučovat jim, jak se zlepšovat. Osobně jsem totiž nadšený z toho, kolik lidí má dnes zájem o živou fotografii. Je jedno, jestli jsou to snímky z dovolené nebo z hospody – lidé rádi zachycují život okolo sebe a já jim v tom chci pomáhat. Nejkomplikovanější dnes paradoxně není snímky vyfotografovat, ale ze stovek záběrů vybrat definitivní soubor. Velice rád v poslední době fotografuji iPhonem a mám pocit, že tímto směrem se budou dále rozvíjet moje workshopy. I za to si mě nezkušení kolegové dobírají. 

 

Proč pracujete právě s fototelefonem?

Fotografie ze špičkového mobilu jsou mimořádně dobré. Nikdo mi ještě nevysvětlil, jak je možné, že zrcadlovka má průměr objektivu třeba pět centimetrů a mobil pět milimetrů. Pokud platí nějaká přímá úměra, měly by ty snímky z iPhonu být xkrát horší. A ono to tak docela není. Vyzkoušel jsem si to v Reflexu, kde jsem chtěl publikovat reportáž o bleším trhu Kolbenka ve Vysočanech. Se zrcadlovkou mě tam nepustili, ale cvakání s mobilem nikomu nevadilo. Snímek z telefonu vyšel v časopisu na dvojstraně a ani někteří profesionálové nepoznali, že to není pořízené Canonem. Mobil samozřejmě má své chyby, které jsou podobné prvním digitálům. Nicméně už jsem viděl pár profesionálních reportérů, kteří telefonem zaznamenávali třeba boje v Libyi.

 

Cítíte riziko ze strany občanského žurnalismu – tedy od očitých svědků události, kteří vytáhnou fotomobil a pošlou do redakce snímek či krátký film?

To není konkurence, amatér a profesionál mají v tomto systému různé role. Očitý svědek vytvoří obrazovou informaci, prostou zprávu o události. Reportér jede na místo, aby zde vytvořil obsahově náročnější komentář. 

 

Přežije fotografie jako statický obraz nebo ji nahradí krátké filmy?

Budoucnost je zřejmě v prolínání zpravodajské fotografie a filmu. Nevnímám to jako riziko, ale jako novou a mimořádně zajímavou šanci. 

 

Často se mluví o riziku manipulací v obrazovém zpravodajství. Vnímáte jej?

Vycházím z praktických 25letých zkušeností a tvrdím, že toto riziko je zbytečně zveličováno. Jsou to jednotlivé případy, nikoliv nějaké trendy. 

 

Jaký zásah do obrazu považujete ještě za přijatelný?

Tím limitem je rozsah zásahů, které jsem dříve mohl udělat v temné komoře pod zvětšovákem. Výřez, zesvětlení/ztmavení, drobné barevné korekce. Dělám takové změny, které přiblíží zkreslený obraz realitě, nikoliv naopak. Bavíme se samozřejmě o zpravodajství, v umění si můžete dovolit cokoliv. 

 

Jaký máte pocit z vítězné fotografie loňského World Press Phota? Je možné, aby tak světelně a kompozičně dokonalý obraz vznikl přirozenou cestou?

Mám o tom své pochybnosti. 

 

Setkal jste se s takovým manipulováním i ve své praxi?

Před časem jsem jako obrazový redaktor dostal snímky jednoho mladšího reportéra. Ten mezi běžné záběry z Japonska zamíchal fotografie, které působily dokonale. Říkal jsem si, že ta díla mají na to, aby uspěla v nejprestižnějších soutěžích. Našel jsem si web toho autora a zjistil jsem, že ta fotografie je předělávka v počítači. Taky jsem zjistil, že některé reportážní fotografuje aranžuje. Řekl jsem mu to a dostal jsem namachrovanou reakci v tom smyslu, že mu nechci přát úspěch. Pro mě je toto za hranicí přijatelnosti, je to reportérská prostituce.

 

V současné české společnosti je velmi negativistická nálada. Člověk by mohl mít pocit, že celý tento systém se řítí do záhuby. 

 

S ohledem na své zkušenosti ze světa tvrdím, že tu řešíme problémy třetí a čtvrté kategorie. Žijeme v části planety, kde nám prakticky nic nechybí a ani nehrozí. Kolik milionů lidí u nás trpí hlady? Kolik jich nemá přístup k pitné vodě? Kolik tornád a zemětřesení postihne střed Evropy každý rok? Můžeme si jen gratulovat, v jak mírném pásmu žijeme a jak moc jsme chráněni třeba před rozmary počasí. Měli bychom být pokornější, protože to, jak si žijeme, vůbec neodpovídá té blbé náladě, kterou je naše společnost nasáklá.

 

Text poprvé vyšel v časopisu FOTO 17/2014.

 

 


 

 

ŽIVOTOPIS

Jan Šibík je současný český reportážní fotograf, držitel řady prestižních ocenění, donedávna reportér týdeníku Reflex. Vyrůstal v rodině učitelky a zaměstnance stavební firmy. Po absolvování gymmázia pracoval po krátkou dobu jako stavební dělník. “Byly to časy, kdy byla manuální práce placena mnohem lépe než jakýkoliv jiný obor. Já jsem byl mladý, chtěl jsem si pořídit reprobedny a podobné nezbytnosti. Proto jsem zde pracoval,” říká Jan Šibík. Poté nastoupil do Československé televize, kde působil jako asistent kamery. V roce 1988 se zúčastnil konkurzu na obsazení místa fotografa v legendárním časopisu Mladý svět. Překvapivě jej vyhrál, přestože v té době neměl jedinou publikovanou fotografii. Po roce přešel do týdeníku pro ženy Vlasta, aby se rok na to opět vrátil do původní redakce. Jako jeden z prvních českých fotografů začal jezdit na místa významných světových událostí, odkud přivážel obrazové zprávy. V roce 1993 nastoupil do časopisu Reflex, kde zůstal až do konce loňského roku. V současnosti působí jako fotograf na volné noze, pořádá workshopy a připravuje novou knihu, která má shrnout jeho nejvýznamnější reportáže z let 2006–2014. 

...

Vloženo: 22.01.2014 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět


Copyright - © 2010 Petr Vilgus      Soukromá sekce

Creative Commons License
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52