Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Ivan Pinkava: Nejsem hravý typ. Bohužel...

Rozhovor s Ivanem Pinkavou

Ivan Pinkava je neobvyklý zjev v české fotografii. Fyzicky drobný člověk, ze kterého však vyzařuje silná vnitřní energie. Solitér, který vždy úskostlivě střežil svou nezávislost na oficiálních strukturách. Občan, který se nebojí ostře a nahlas formulovat svoje názory jak poměry v oblasti umění, tak na českou politiku a veřejné otázky.

Cesta za Ivanem Pinkavou je jak výlet do jiného světa. Během deseti minut jízdy z centra Prahy se šedá a uniformní sídliště protkaná sítí zakouřených čtyřproudých silnic promění na nefalšovanou vesnici. Asfaltka se zúží tak, že auto a traktor se navzájem nevyhnou. Rybníčky s potůčkem ledabyle rozhozené v krajině připomínají uslzené oči pražského předměstí. Rozsáhlé louky jsou v dálce poseté drobnou krupičkou, pasoucími se stády krav a koní. Jen tu a tam typicky českou krajinu hyzdí novostavba sibiřského srubu nebo mohutné sloupy vysokého napětí.

Většina o vás publikovaných článků hovoří o tom, že pocházíte z východních Čech.

Přestože jsem se tam narodil, prožil jsem tam jen čtyři roky. Vyrůstal jsem ve Velkém Šenově ve Šluknovském výběžku. Moje kořeny jsou tedy spíše v Sudetech na severu Čech.

Jaké máte vzpomínky na dětství?

Šluknovsko je temný, ale překrásný a nesmírně imaginativní kraj. Prakticky kdekoliv jsem tam nacházel zničené domy, zdevastované vesnice, vyrabované ruiny kostelů se zatlučenými okny. I jako dítě jsem musel vnímat tu podivnou směs stesku, zanikající krásy a vsudypřítomného tajemství. Když jsem před časem tento kraj po mnoha letech navštívil, překvapilo mě, jak málo se zde změnilo. Pár domů je opravených, řada jich navždy zmizela, ale prakticky nic nového tu nevyrostlo. Specifický ráz tu přetrvává díky ekonomické beznaději, která je z velké časti důsledkem poválečného vyhnání Němců a přerváním původních struktur.

Nejintenzivnější vzpomínky mám na srpen 1968. Velký Šenov je nedaleko hranice s východním Německem, přímo okolo našeho domu projížděly stovky tanků a aut ruské armády. Měl jsem pocit, že začala válka – hlaveň jednoho z tanků nám mířila přímo do obýváku. Otce během normalizace vyhodili na hodinu ze zaměstnání, ztratili jsme byt, sousedi a známí udávali nás i naše přátele. Rodiče se odstěhovali do Červeného Kostelce, otec byl po řadu let „nezaměstnatelný“ a dojížděl za prací do Prahy.

Do Prahy jste se přestěhoval v 15 letech…

Nikdy jsem nemiloval maloměsto. V pubertě brzy vytěžíte jeho možnosti a mate pocit, že už tam pro vás nic není. S nástupem na polygrafické učiliště v patnácti letech jsem začal žít v Praze a už po několika týdnech jsem věděl, že tam chci zůstat. Bylo to nádherné období dobývání města, neustálý proces budoucích začátků a čas intenzivních přátelství.

Před šesti lety jste se přestěhoval do domku v předměstské vesnici u Prahy.

Praha je spíše velké maloměsto než malé velkoměsto. Nakonec se slasti z města nasytíte. Dokonce vám už nanabízí ani svobodu jisté anonymity, která mne na velkých městech fascinuje. Cosi se překlopilo, zmizel jsem z Prahy, postavil si dům na opuštěné zahradě ve staré obci, která je spíše chatovou oblastí než skutečnou vesnicí. Kousek za mým domem je ulice nazvaná Na konci a pak už jen krasné lesy.

Je to vaše charakteristika – s oblibou začínat od nuly, nebýt zakořeněný?

Nevím, částečně jsem na to srab, ale přesto občas pro okolí překvapivě pálím mosty. Je to osvobozující. Možná i díky těm Sudetům opravdové kořeny postrádám a současně se je snažím tvořit.

V Praze jste navštěvoval polygrafické učiliště.

Pouze jeden rok. Byla to v mnohém nečekaná zkušenost. Mezi spolužáky jsem cítil cosi jako silnou kamarádskou sounáležitost a to pro mne v tom věku hodně znamenalo. Později na grafické škole a na FAMU jsem vnímal mnohem víc silné soupeřící osobnosti, které vytvářejí mnohem individuálnější prostředí.

Na studium na FAMU i na střední školu jste si musel vždy rok počkat.

Ve skutečnosti jsem nikdy neměl pocit, že bych nějak strádal tím, že jsme nesměl jít na školu. Po střední škole jsem rok rozvážel obědy starým lidem, současně jsem ale intenzivně pracoval a chodil do Šmokovy vyhlášené „školičky“.

Na Jána Šmoka jsou rozporuplné názory. Jedni o něm tvrdí, že byl nomenklaturní kádr, jiní jej kritizují za znevažující přístup ke studentům. Třetí jej oceňují jako výborného pedagoga, který měl ke studentům mimořádně lidský přístup.

Vlastně se ke Šmokovi hlásím jako k jedinému pedagogovi, který mě k něčemu přivedl a přitom mne ve správnou chvíli nechal být sám sebou. Jeho přístup ke studentům byl z dnešního hlediska esencí všech nepřijatelných nekorektností. Ve skutečnosti to byl značně empatický a pozorný člověk.

Jak jste se jako fotograf vyvíjel?

Nejstarší věci, které jsem ochotný ještě ukazovat a hlásit se k nim, je první část mé praktické diplomové práce – Portréty pro spisovatele. Mimochodem, druhou část tvořil asi překvapivě černobílý dokument, kniha z prostředí práce sociálních kurátorů pro Romy.

Na konci 80. letech jste udělal výjimku ze svého individualismu a stal jste se zakládajícím členem Pražského domu fotografie (PHP).

Byl to sen o vybudování výstavní instituce, která by dokázala být i komerční galerií zastupující fotografy. Později jsem asi dva roky PHP dokonce vedl. Přebíral jsem jej v situaci ztráty galerijních prostor a fatálního dluhu. Postupně jsme s kolegy instituci oddlužili a vybudovali kompletně novou galerii na Kozím plácku. Pak jsem ze spravní rady odešel. Vzápětí přišla povodeň a celé to naše úsilí včetně mnoha fotografií spláchla.

V průběhu let stoupalo obecné povědomí o vaší tvorbě, které v roce 2004 vyvrcholilo vaší velkou retrospektivou v Galerii Rudolfinum.

Dodnes netuším, jak jsem mohl ten rok přežít. Během dvanácti měsíců jsem koupil pozemek za Prahou, připravil k vydání knihu Heroes, přijal jsem nabídku na výstavu v Rudolfinu s termínem realizace za čtyři měsíce. Pak se mojí mámě vrátila rakovina. Zemřela několik dní po vernisáži. Jsem moc vděčný, že se jí ještě mohla zúčastnit… Prodal jsem byt, chatu, ateliér, přestěhoval se do provizorního podnájmu a připravoval s architektem stavbu domu. Na podzim jsem vyhrál konkurz na vedoucího fotografického ateliéru na UMPRUM a vytvořil plán výuky. Občas umím intenzivně pracovat…

Posunula vás tato koncentrace šťastných i smutných událostí umělecky někam dál?

Události samotné ne. Nejsem člověk, který by se v práci posouval podle vnějších událostí. Spíš mi přijde, že celý život prakticky pracuji na tom samém a jen to pomalu posouvám tak, jak se měním já sám. Ale výstava pro mě měla funkci vhodně načasovaného bodu, kdy jsem sám pro sebe potřeboval některé věci uzavřít a zvolna pootevřít nové.

Posunul jste se od figurativní fotografie k nefigurativní?

Řada lidí to chce takto vidět. Ve skutečnosti i dnes občas dělám figurativní fotografie a i dříve vznikaly nefigurativní. Jen ty předmětné nyní převažují.

Jak se stalo, že individualistický člověk toužící po soukromí začal učit na umělecké vysoké škole?

Zemřel můj předchůdce Pavel Štecha a studenti mě oslovili, jestli bych se zúčastnil konkurzu na jeho místo. Přijal jsem to jako určitou výzvu a konkurz jsem vyhrál.

Po skoro třech letech jste na VŠUP skončil.

Bylo to velmi vytěžující období. Jednalo se o intenzivní a v mnohém přínosnou zkušenost, ale nezbýval mi čas na cokoliv jiného. Ani na mé volné věci. Platu jsme s kolegy občas říkali „parkovné“, protože mzdou ten obnos nešlo nazývat. Je myslím docela dobré po nějaké době odejít a svou charitu přesunout zase někam jinam. I pro studenty je z mnoha důvodů ozdravné zažít během studia i jinou zkušenost než jen jednoho pedagoga.

Když se dnes podíváte s odstupem na své studenty, kolik mezi nimi vidíte klíčících talentů?

Možná nejsem objektivní, protože k nim mám osobní vztah, ale myslím, že většina opravdu je talentovaná. Druhá věc je, jakou budou mít motivaci i schopnost dlouhodobě obstát v reálném uměleckém provozu v Čechách. To mi přijde jako dost skličující výhled.

Ve své tvorbě jste perfekcionistou. Aplikoval jste toto kritérium i na studenty?

Opravdu mi nevadí, když student přibije zmačkanou nevyretušovanou fotografii rezavými hřebíky na odrbanou zeď, pokud přesně ví, proč to dělá. Vadí mi, když je to jen z potřeby vyhovět estetické poptávce. Tedy ano, vyžadoval jsem určitý perfekcionalismus po smyslu věcí, ale určitě ne ve formálních věcech.

Jak vnímáte současné umělecké školství?

Není možné někoho na vysoké škole učit, jak fotografovat, jak se stát umělcem. Můžete studentům pomoci, aby lépe a přesněji formulovali své myšlenky. Pokud jste dostatečně vnímavý, může studentovi urychlit jeho vlastní cestu. Přitom byste ho nikdy neměl tlačit někam, kam se třeba zdá, že se dnes umění ubírá. To je nejen riskantní ve smyslu vašeho omylu, ale především nerespektování jedinečnosti každého studenta.

Žijeme ve společnosti, kde se strašně brzo musíme stát „úspěšní“, kde je stále menší prostor pro omyl, hledání a zkoušení. Škola je proto ideálním místem, kde student má beztrestně zkoušet a kde i jeho omyly mají pro něho smysl. Často překvapivě větší než ty povedené věci.

Jak často fotografujete svou volnou tvorbu?

Půl roku často nic a pak třeba jednou, dvakrát i třikrát za týden. Pak zas dlouhá pauza. Fotografuji nepravidelně a málo, což ale neznamená, že mezi tím nic nedělám. V podstatě pořád myslím na budoucí práci. Samotné fotografování v ateliéru už je jen takové vyhřeznutí toho zdánlivého nicnedělání.

V poslední době ve vaší tvorbě dominují nefigurativní zátiší.

Směju se, že došlo k posunu. Přátelé mi už nevolají, že pro mne mají výborný model, ale že kdesi u popelnice viděli úžasnou plesnivou deku. A tuhle jsem viděl na ulici vyhozené dvě nádherné černé matrace… Zvítězilo však mé měšťáctví uchovat si před sousedy pověst řádného občana. Tedy přesněji, než jsem se rozhodnul, někdo rychlejší mi je čajznul.

Je fotografie odrazem osobnosti samotného fotografa?

Tedy předpokládám, že se bavíme o tom, co na té fotografii je. Při nezbytné míře zjednodušení to platí. A neberu to jako negativum, naopak. Pevně v to věřím.

Jak čtete ze svých fotografií vlastní osobnost?

Určitě se v nich odráží můj obecně skeptický pohled na okolní svět, zároveň je tam ale skrytá rovina plachého, leč určujícího idealismu. Jako nezbytný sebezáchovný lék k přežití. Ale nečtu to ze svých fotografií, spíše se pokouším to jimi sdělovat.

Jste organizátor scény před objektivem nebo její divák a dokumentátor?

Jednoznačně organizátor. Mám poměrně přesnou představu, co chci zachytit, a ještě přesněji vím, co nechci. To mi možná pomáhá ještě víc. Často si do ateliéru beru skicy nebo slovní popisy a i v iPadu mám zvláštní složku nazvanou Inspirace. Samotné fotografování je od určité chvíle volný asociativní proces.

Prakticky celý život používáte stejný středoformátový aparát. To hodně kontrastuje s dnes běžným pohledem, že fotoaparát, počítač, mobil nebo auto by měl člověk střídat každých pět let.

Vyzkoušel jsem lecos a Mamiya mi stále vyhovuje pro svůj obdélníkový formát a flexibilitu změny z výšky do šířku. Je možné, že s Hasselbladem bych mohl využívat kvalitnější optiku, ale upřímně – ještě jsem nepotkal člověka, který by moje snímky zkoumal pod lupou. Ani já se svými fotografiemi takto nezabývám.

Jste příznivcem klasické fotografie na střední formát negativu…

Barytový papír má osobitou krásu a zatím neznám způsob, jak vytvořit adekvátní černobílou zvětšeninu jinou cestou. Navíc, člověk má tendenci odstraňovat chyby, přestože mají svou rozkošnost. Digitální fotografie téměř automaticky předpokládá počítačové retuše a nastává otázka jejich míry. V okamžiku, kdy opustím film, svým způsobem se vzdávám určité garance. Je to složitý intelektuální problém, který digitální fotografie přinesla. Ale aby mi bylo rozuměno, nemám vůbec nic proti digitální fotografii. Pouze je to jiný druh štětce, který si sami volíme.

Dokážete odhadnout, kam míří umění?

Ne. Současné umění se mi jeví čím dál víc jako pouhá epizoda. Čím dál tím víc se stává pouhým předmětem odpolední společenské zábavy, což je ten nejchytřejší způsob, jak mu odebrat jeho skutečný smysl. Ve spoluúčasti na něčem podobném vidím největší riziko. Bezbřehost a dobrovolně přijatá a živená nezávaznost umění může způsobit, že umělci ztratí potřebný pocit čehosi zásadního. Přistoupí na hru „baviče“. Vše ale naštěstí funguje v očistných a samovolných sinusoidách.

Vždy jsem věřil, že každé umění, které dosáhne určité kvality, má skrytý politický potenciál, tedy je svou čistotou k okoralé společnosti subversivní. V 80. letech s naprostou neomylností a intuitivností komunisté zakazovali nejkvalitnější umění. Tuto pozitivní podvratnost tvorby tedy netřeba hledat jen v tzv. angažovaném umění, ale je přítomná ve všem skutečně aktuálním a kvalitním.

Jak se díváte na podporu umění formou grantů z veřejných rozpočtů?

Osobně bych dal přednost možnosti podpory ze stran osvícených individualit, než že bych sázel na mechanismy grantů. Ty v demokraciích fungují stěží v první generaci a v té druhé už samy sebe korumpuji. Stát by měl umělce podporovat vytvářením prestiže pro samotné mecenáše umění i vlastním příkladem. A co si myslet v situaci, kdy státní instituce ani po dvaceti třech letech svobody nejsou schopné vybudovat zásadní, objektivně a fundovaně budovanou sbírku současné fotografie.

Máte na mysli Národní galerii?

NG stále odlišuje fotografii od zbytku výtvarného umění a používá ji občas spíše k demonstraci jakési své modernosti na chvostu, než k serioznímu promýšlení její role v současném umění. Tento postoj byl anachronismem už v minulém století, ne-li v předminulém.

Je to stejné, jako prohlásit, že do Národní galerie nepatří kresba tužkou nebo video.

Ano, asi tak. Ve vyspělém světě vedle sebe dávno visí Man Ray, Max Ernst a třeba Josef Sudek. Nikomu to nepřijde zarážející, naopak, je to přirozené.

Vnímám ve společnosti jednu zajímavou tendenci: že lidé vidí rovnítko mezi bohatstvím a úspěšností…

Dostatek peněz „potvrzuje“, že jejich držitel dělá svůj obor „správně“. To je samozřejmě zcela nepravdivé. Bohatí jsou respektováni jako uspěšní a jsou nabízeni jako obecné modely. V televizní show vedle sebe zasednou celebrity: nejlépe spisovatel, politik a podnikatel v pornoprůmyslu a považuje se to za vtipnou a vyváženou společnost úspěšných. Divákovi je vsugerováno, že všichni tři jsou v podstatě na stejné úrovni. A že se nemá důvod cítit trapně. Je to zvláštní způsob nivelizování všeho, co má snahu budovat osobní přesah. Způsob jak znovu a znovu otupovat to, co se na chvíli podařilo vybrousit.

---

ŽIVOTOPIS

Ivan Pinkava je současný český fotograf a pedagog. Narodil se v roce 1961 v Náchodě. Svá dětská léta prožil ve Šluknovském výběžku, v 70. letech žil čtyři roky v Červeném Kostelci, od 15 let v Praze. „V mládí jsem vůbec netušil, co bych chtěl v životě dělat. Rok jsem studoval polygrafické učiliště na pražském Smíchově, následoval stejný obor na grafické škole v Hellichově ulici. Nakonec jsem se v roce 1982 dostal na FAMU,“ říká Ivan Pinkava.

Samostatně vystavovat začal v roce 1988, po roce 1989 prezentoval své fotografie i v zahraničí. „Svět měl v tom období krátce zájem o vše české, tedy i o fotografii. Díky tomu jsme já i moji kolegové měli jednodušší cestu do galerií, muzeí nebo na prestižní festivaly. Ale vše je relativní – dnes zas i od začínajícího autora sběratel koupí fotografii, což nám před dvaceti lety připadalo jako malý zázrak,“ dodává Pinkava.

Na jaře 1989 společně s Pavlem Baňkou, Jaroslavem Benešem, Janem Ságlem, Jaroslavem Bártou a Josefem Mouchou založil Pražský dům fotografie, kde o deset let později dva roky stál v čele správní rady. V letech 2005–2007 vedl fotografický ateliér na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové.

Jeho poslední velkou komerční zakázkou byly Pivní práce z roku 2006, kterou u něj objednal plzeňský pivovar a jež byla publikována ve formě exkluzivního portfolia. Od této doby se živí zejména prodejem volných fotografií.

Ivan Pinkava se stal obecně známým díky černobílým fotografiím, na kterých nejprve zaznamenával figury, později se posunul ke komponovaným zátiším z nalezených předmětů. Jeho zatím největší souhrnná výstava Heroes proběhla v roce 2004 v pražské Galerii Rudolfinum.

Web: www.ivanpinkava.com.

---

TECHNIKA

Mamiya na celý život

Ivan Pinkava nepovažuje otázku používané techniky za podstatnou, neboť tvrdí, že podobné otázky posouvají uměleckou fotografii zpět do diskuzí amatérských fotoklubů. Pracuje s černobílým filmem a své snímky zvětšuje na barytový papír. Digitální aparát využívá v ateliéru pro kontrolu scény tak, jako kdysi fotografové používali polaroid.

Po celý život pracuje s fotoaparáty Mamiya RB, přičemž první dostal od svého otce již během studia na střední škole. „Mé sestře v té době rodiče darovali byt, přičemž hodnota těchto dvou darů byla obdobná. Kdyby nám ten aparát neukradli, fotografoval bych s ním dodnes,“ říká. Poté si koupil nový přístroj stejné značky, který stále používá. „Tato věrnost není projevem mého konzervativismu, jednoduše mi tento přístroj vyhovuje. Nemám rád komponování do čtverce a díky Mamiye se tomuto formátu vyhýbám. Výjimečně na některé horizontálnější fotografie ještě používám Sinar s kazetou na svitkový film,“ dodává.

---

AKTUÁLNÍ CITÁT

Kdyby se jinde ve světě děly v politice takové věci jako u nás, už by v ulicích hořela auta. My si to necháme líbit, ale ta naše vnitřní nespokojenost hledá jiné ventily. Typický příklad je současné Šluknovsko: chápu, když tam přijede dvacet nácků, protože určité procento pitomců bude na světě vždy. Ale to, že se k nim přidají tzv. slušní lidé, z toho mě mrazí.

 

...

Vloženo: 25.09.2011 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---