Petr Vilgus

Alžběta Jungrová je štíhlá mladá dáma. Usměvavá, veselá, neustále živě gestikulující. Mezi řečí se její oči čas od času stáčejí k macbooku, na kterém každou chvíli reaguje na zprávy ze sociálních sítí. Lze si jí snadno představit, jak s kamarády v tanečním klubu prořádí celou noc až do časného rána. Málokoho by však napadlo, že toto děvče je profesionální reportérkou, která šest měsíců z každého kalendářního roku prožije v nejdrsnějších končinách světa.

S Alžbětou jsme se setkali v jejím bytě v Praze 7. Velký, slunný prostor, nádherná vyhlídka na Vltavu, vysoké stropy, stěny pokryté fotografiemi a obrazy. „Mám svůj domov moc ráda. Č ím více cestuji, tím intenzivněji potřebuji zázemí – rodinu a domov. Po tom chaosu v rozvojovém světě se vrátím na Letnou, nadšeně chodím po ulicích a říkám perfektní, vše je tady tak, jak má být“.

Rozhovor s Alžbětou Jungrovou

Jak se stalo, že dobrovolně jezdíte fotografovat na místa, kterým se většina lidí vyhýbá?

Vždy jsem chtěla jezdit po světě a fotografovat zajímavé lidi. Před několika lety jsem se rozhodla, že na vlastní pěst pojedu do Vietnamu a Kambodže. Prožila jsem tam dva měsíce a vznikla zde mj. reportáž o útulku pro HIV pozitivní děti. Po návratu jsem tyto fotografie vystavila v galerii Nostress a na základě toho mě kontaktovalo vydavatelství Vltava Labe Press (vydavatel Deníku) a britská agentura Demotix.

Kdo vás na začátku vaší fotografické kariéry nejvíce ovlivnil?

V dětství to byla moje babička, dcera Ferdinanda Peroutky, která za první republiky studovala na Státní grafické škole u Funkeho a Ehma. Od ní jsem dostala svůj první fotoaparát. Později to byl přítel mé maminky Jan Mihaliček. Ten tvrdil, že základem práce reportéra je naučit se nafotografovat zajímavý soubor 50mm objektivem. Měl pravdu – padesátka mě nutila dobře ostřit, protože ani maximální zaclonění případnou chybu neopravilo. Také si u ní nešlo ulehčovat práci atraktivní perspektivou širokých objektivů a bylo tedy nezbytné, aby snímek byl výrazný sám o sobě. Zvětšovat jsem se učila ve vršovickém ateliéru Tomkiho Němce.

Zaměřovala jste se vždy na dokumentování lidí?

Ano. Nesnášela jsem fotografování čehokoliv, co se nehýbalo. Dodnes neumím vyjádřit své pocity třeba zátiším z cihel.

Vaše práce je založená na komunikaci s lidmi. Byla jste jí schopná už od dětství?

Na základní škole jsem byla plaché nekolektivní dítě. Byla jsem šťastná v domácím prostředí a těžko jsem se srovnávala s tím, že se mám bavit s učiteli a spolužáky. S odstupem mám pocit, že fotografování pro mě tehdy představovalo významné pojítko mezi mým vnitřním světem a okolím. V páté třídě jsem se vyrovnala s tím, že po zbytek života se mě budou lidé okolo mě pořád na něco ptát a já jim budu odpovídat. Ale samotář je ve mně ukrytý dodnes. Aparát nosím téměř neustále, protože je to prostředek, kterým se dokážu sama zabavit kdykoliv a kdekoliv.

Před nedávnem jste musela odpovídat na otázky Jana Krause v populární talkshow Uvolněte se, prosím.

Krausovo pozvání do televize mě překvapilo, protože se nepovažuji za nějakou hvězdu. Navíc své názory a dojmy jsem schopná nejlépe sdělit obrazem, ne slovy. Pro jistotu jsem si před natáčením pořadu nastudovala dějiny fotografie a přečetla jsem si, co je biomasa. Měla jsem velkou trému a pořád jsem čekala nějakou podpásovku.

Bojíte se při cestách do zemí jako je pásmo Gazy, Bangladéš nebo Pákistán?

Tři dny před odletem jsem jak na jehlách. V letadle se to ve mně láme a pak si řeknu, že to přece nějak dopadne. Na místě samém se většinou pohybuji bez strachu. Zjistila jsem, že jsem schopná pracovat s chladnou hlavou i v tak stresovém prostředí, jako je pouliční přestřelka mezi Palestinci a Izraelci.

Odmítla jste někdy udělat reportáž kvůli tomu, že se vám zdála příliš nebezpečné?

V Bogotě nebo Dháce mi místní lidé říkali, že je tam nebezpečno, ale paradoxně jediným městem, kde mi ukradli fotoaparát, byla Praha.

Ale vážně – jezdím do rizikových oblastí, ale vyhýbám se sebevražedným misím. Nedávno jsem třeba odmítla fotografovat somálské námořní piráty. Vyhodnotila jsem si, že riziko vážných problémů je zde příliš vysoké.

Znám fotografy, kteří berou novinařinu jako příjemnou formu cestování po světě.

Cesty do zahraničí považuji za součást mé práce. Není pro mě až tak fascinující vést dobrodužný život ve stylu dnes tam a zítra jinde. Přestože to bude znít zvláštně, jsem v podstatě domácký typ a zejména v zimě je mi nejlépe, když mohu zůstat doma s knížkou nebo internetem. Naprosto nechápu motivaci lidí, kteří si vezmou batoh a vyrazí jen tak do rozvojového světa.

Jak vypadá vaše příprava na práci v zahraničí?

Agentura nebo časopis mi většinou zadají téma – třeba: „vyfotografuj vrakoviště lodí v Bangladéši“. Musím si sehnat informace o tom, kde to je, jak se tam dostanu, kde budu bydlet, kdo bude mým překladatelem. Pro některá velmi riziková místa si musím sehnat tzv. fixery – většinou bývalé novináře, kteří svým aktivním kolegům radí v otázkách bezpečnosti. A taky se zajímám o to, jaké další možnosti na fotografování jsou v této oblasti. V praxi to znamená, že strávím několik dnů brouzdáním po internetu, dotazy na chatech pro reportéry, dopisováním s lidmi, kteří jsou nebo byli na místě, které mám navštívit. Facebook, Google a email patří v té době k mým hlavním pracovním nástrojům.

S Facebookem si hrajete i teď při našem rozhovoru...

Chystám právě cestu do Kataru a Jemenu. Díky Facebooku jsem schopná zůstávat v kontaktu se stovkami lidí, se kterými bych si neměla čas dopisovat individuálně. Taky touto cestou plním častá přání vyfotografovaných lidí „pošli nám nějaké obrázky“. Požádám je, aby si mě přidali mezi přátele a po dvou třech urgencích jejich snímky vystavím na svém profilu.

Je pro ženu obtížné fotografovat v krizových oblastech?

Zjistila jsem, že jako žena mám často lepší podmínky pro práci než muži. Většina lidí v rozvojovém světě je ke mně otevřenější, protože jim přijde zajímavé být fotografovaný Evropankou. Na palestinských pohřbech se mi běžně stává, že organizátoři vyhodí všechny novináře-muže a mě řeknou, ať klidně dál fotografuji.

Mám ještě jednu velkou výhodu – nejsem Američanka. Lidé na většině míst světa USA nenávidí, protože je považují za hlavního viníka jejich problémů. Vůdči Evropanům tak vyhraněné názory nemají.

Musí pro vás být obtížné splynout s davem třeba v Asii nebo Africe...

To není mým cílem, i když se mi to občas nechtěně daří. V Kolumbii a Pákistánu mě dokonce považovali za domorodce. Ovšem moje práce není založená na utajení, ale na otevřeném dialogu a spolupráci s fotografovanými. Nesnažím se nepozorovaně kráct lidem jejich soukromé chvilky. Vždy se jim představím a snažím se jim vysvětlit, co dělám a jaký to má význam.

Dokážete popsat bezpečnostní hranici, za kterou si už reportér koleduje o problém?

Neexistuje univerzální poučka, jen intuice a zkušenosti. Někde musím jednat podle jasných pravidel a zvyků, v další zemi potřebuji na každou maličkost několik oficiálních povolení, jinde se neobejdu bez úplatků a na některých místech si můžu dovolit být drsnější.

V Bangladéši jsem fotografovala vrakoviště lodí. Jedná se o pololegální podnik rozprostírající se za vysokou zdí na šestnácti kilometrech pobřeží. Dělníci zde prakticky holýma rukama rozebírají vraky, všude je neuvěřitelné znečištění, ropa a jedy tu odtékají rovnou do moře... Majitelé vrakoviště vědí, že to není úplně v pořádku a že by s tím mohli mít potíže. Proto zamítají všechny žádosti o povolení od těch fotografů, kteří na to jdou oficiální cestou.

Jak jste se tam dostala vy?

Po několika dnech, kdy jsem se snažila uplatit ochranku u vstupních vrat, jsem si počkala na odliv. Obešla jsem po pláži plot a začala tam fotografovat bez povolení. Během chvilky u mě byl ochrankář a řval na mě bengálsky, ať vypadnu. Já na něj zas křičela česky, že nepůjdu. Věděla jsem, že si to zde můžu dovolit. Policii do tohoto podniku nikdo nezavolá a Evropana místní lidé považují za nedotknutelného. V hrozném horku, obklopeni přihlížejícími dělníky jsme stáli proti sobě a čekali, kdo z nás dvou bude tvrdohlavější. Po čtyřech hodinách to vzdal a já mohla nafotografovat svůj soubor. Jiná cesta, jak to udělat, jednoduše neexistovala.

Toto ale nemůžete udělat kdekoliv.

Samozřejmě – mezi překupníky drog v Pákistánu by mě za takové jednání mohli něco udělat a v Jemenu by mě zřejmě na místě zastřelili. Pro mě je vždy podstatné, že žádná „story“ nestojí za to, abych kvůli ní přišla o život.

Nemají o vás vaši rodiče strach?

Mají. Proto vždy, když jsem v zahraničí, píšu pro ně (a částečně i pro sebe) emailový deník.

Selhal už někdy váš odhad na to, co si můžete dovolit a co ne?

Zatím jsem měla štěstí. Pokud mě někde zatkli – např. v Pákistánu při fotografování šíitského svátku Ašura – stalo se tak po předchozím varování, které jsem nerespektovala. V policejním autě jsem nepozorovaně vyměnila nafotografované karty za prázdné a pak jsem ty čisté před zraky policajtů na jejich příkaz naformátovala.

Na hranicích Pákistánu a Afghánistánu jste vytvořila dokument o největším asijském trhu se zbraněmi, drogami a alkoholem v Chajbarském průsmyku. Jak se pracuje v tak neobyčejném prostředí?

Jedná se o oblast, která je sice formálně na území Pákistánu, spravují jí však místní rodinné klany. Je těžké se na toto místo dostat, ale pokud se to povede, pak zde fotografování není problém. Překupníci drog nebo obchodníci se zbraněmi jsou v jádru milí a příjemní lidé, se kterými se dá domluvit nebo je uplatit. V Chajbarském průsmyku je můžete portrétovat s balíky heroinu, protože vědí, že jim nic nehrozí. Oficiální armáda nebo policie se sem nikdy neodváží.

Používáte při fotografování ochranné pomůcky – vesty nebo přilbu?

Mám je na sobě tam, kde to má smysl, tj. například při pouličních bojích v Palestině. Jejich nošení není nic příjemného. Já vážím 55 kilogramů, vesta, přilba a fototechnika mají celkem přes 30 kilogramů.

Ne všude je však neprůstřelná vesta výhodou. Někde může člověku zachránit život, jinde ho přivede do problému. Toto vybavení stojí takové množství peněz, jaké místní člověk ve velmi chudých oblastech nevydělá za roky dřiny. Vybavený fotograf je tak ideální kořistí k okradení.

Co se děje poté, když se vrátíte z pracovní cesty do Prahy?

Čím jsem starší, tím víc oceňuji, v jak klidné a stabilní zemi mám svůj domov. Po pár dnech odpočinku musím udělat probírku přivezených fotografií.

Většina čtenářů má pocit, že napsat rozhovor pro časopis je jednoduchá věc. Novinář se ptá, druhý člověk odpovídá a pak už jen vyřčené přepíše do počítače. Nevidí, že autor musí třeba 4 hodiny více méně bezcílného povídání převést na 12 000 znaků definitivního textu. Předpokládám, že při výběru fotografií jste na tom podobně.

Je to v podstatě stejná práce, akorát vy se zabýváte textem a já obrazem. Po třech týdnech pobytu v zahraničí se vracím v průměru se třemi příběhy, z nichž každý má okolo 10 000 záběrů. Ty musím po návratu prohlédnout a sestavit z nich pro objednavatele soubor 25 definitivních snímků. Pro vlastní potřebu pak později vytvořím užší výběr, který má většinou 15 fotografií.

Jste sama sobě dobrou editorkou?

První fázi – redukci počtu fotografií z původních 10 000 na zhruba 600 – dělám sama. Pak většinou poprosím o spolupráci některého z kamarádů fotografů. Jako každý, i já mám přirozenou tendenci ve svých fotografiích vidět víc, než v nich objektivně je. Až když od pořízení souboru uplyne aspoň půl roku, jsem schopná i k vlastním souborům přistupovat s odstupem.

Děláte finální výběr s počítačovou verzí snímků nebo si je tisknete na papír?

Vše dělám v počítači. Jedinou výjimkou je kolekce snímků pro soutěž Czech Press Photo. Selekce z 15 na 7 záběrů je už tak náročná, že je pro mě příjemnější jí dělat s fyzickou podobou fotografií. Potřeba papírových zvětšenin se však rychle vytrácí. Většinu snímků autoři zasílají a prezentují na internetu, v elektronické podobě už jsou odevzdávané dokonce i soutěžní příspěvky do soutěže World Press Photo.

Současný trend je takový, že postupně klesá význam tištěných novin a časopisů. Souběžně s tím narůstá význam tzv. amatérského fotožurnalismu.

Podle mě přesun zpravodajství na internetové portály způsobí, že funkci fotografie částečně nahradí krátké filmy. Osobně mě tato změna neznepokojuje. Jako dítě jsem váhala mezi studiem fotografie a kamery a tak se díky tomu v podstatě posunu do polohy, kterou jsem chtěla dělat už před 20 lety. Rozvoje amatérského žurnalismu se taky nebojím, pokud jej budou mít v rukou kvalitní editoři. V bulváru nebo v případě nějakých nečekaných katastrof snímky z fotomobilů mají svůj význam. Ale seriózní noviny a časopisy vždy budou potřebovat kvalitní fotografie od profesionálů.

Říkala jste, že se v současnosti chystáte na Blízký východ. Jaký další soubor od vás můžeme očekávat?

Vzrušuje mě téma „žena v islámském světě“ – onen rozpor v západním a východním pohledu na ženu a na její roli ve společnosti. Dlouhodobě se však připravuji na jeden projekt, kterého bych se ráda držela až do konce svého života. Jeho námětem bude štěstí. Lidé se dokážou radovat z narození dítěte, z nové kabelky Luis Vuitton, z něčí bolesti či smrti, z levně koupeného kusu masa i z náboženských důvodů. Touha po štěstí je emocí, která nás všechny žene dopředu.

Co naplňuje štěstím vás?

Každé ráno vstávám s pocitem, že dělám práci, která mě baví a že žiju v zemi, kterou považuji za svou vlast.

V oblasti fotografie budu šťastná, pokud se lidé za sto let podívají na mé snímky a řeknou si „aha, tak se tehdy žilo“. Z tohoto pohledu považuji za zajímavější moje fotografie každodenního života odehrávajícího se kdekoliv na světě, než záznamy primitivních válek a násilností.

Fotografie Alžběty Jungrové najdete na http://www.lightstalkers.org/alzbeta_jungrova .

Životopis

Cestu Alžběty Jungrové k fotografii pravděpodobně nejvíce ovlivnila její babička, která za první republiky studovala na Státní grafické škole u legendárních učitelů Funkeho a Ehma. Alžběta svůj první aparát dostala v šesti letech. Když se na konci základní školy rozhodla pro studium fotografie, rodinu tím překvapila. „Otec si myslel, že se jako žena nedokážu touto prací uživit. Spíš by mě raději viděl ve šťastném manželství s kupou dětí. Toto přání však svým rodičům ještě dlouho nesplním,“ říká. Vystudovala Střední průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici v Praze. Poté přijala práci reportérky v Mladé frontě DNES a později začala studovat na Institutu tvůrčí fotografie. K tomu Jungrová dodává: „Studium jsem bohužel po prvním roce vzdala, protože jsem nebyla schopná skloubit školní povinnosti s mou prací“. Po odchodu z novin pracovala pro tiskovou agenturu CPA. Následně odjela na tříměsíční poznávací cestu do USA a Mexika, která se nakonec protáhla na rok a půl. Krátce po návratu ze zámoří ještě prožila šest měsíců v Londýně, kde asistovala několika reklamním fotografům. V srpnu 2002 Prahu zaplavila ničivá povodeň. Jungrová během fotografování ve vyplaveném Karlíně začala spolupracovat s Hospodářskými novinami, později s Lidovými novinami a vydavatelstvím Vltava Labe Press. Nyní je stálou spolupracovnicí britské agentury Demotix a vznikajícího impéria PPF Media. „Na důchod se plánuji přestěhovat do Karibiku. Zde se budu věnovat studiu, tvorbě zátiší, abstraktních snímků a ilustrací k básním,“ dodává v žertu Alžběta Jungrová.

Čím fotografuje Alžběta Jungrová – Se zrcadlovkou i na večírek

Pražská dokumentaristka Alžběta Jungrová začínala fotografovat s ruským plastovým aparátem, který dostala v první třídě. „V té době jsem spotřebovala okolo šesti filmů za rok. Dnes z třítýdenní cesty běžně přivážím několik desítek tisíc záběrů,“ říká. Na druhém stupni měla Pentax, na grafické škole dostala Nikon FE2, se kterým pracovala ještě během brigády v MF Dnes v roce 1996. Po nástupu do trvalého pracovního poměru v Mladé frontě dostala služební analogové Nikony F90, F4 a F5, později celá redakce přešla na digitální Canony. Dnes používá Canon 5D a Canon EOS 1DS Mark III. Na fotografické akce většinou vozí tyto dva přístroje, na které nasazuje objektivy 70–200 mm a 16–35 mm. „Vedle profesionálních přístrojů mám také Panasonic Lumix, se kterým však pracuji málokdy. Dříve jsem si jej brala třeba na mejdany. Dnes už i tam chodím se zrcadlovkou, protože mi bylo líto, když povedené snímky z večírků nebyly technicky bezchybné,“ dodává Jungrová.

Příhoda z Kambodže

V Kambodži jsem fotografovala jízdu po železnici z Phnompenhu do Battambangu. Zhruba 100kilometrovou trasu vlak překonává za neuvěřitelných 20 hodin. Zcela zničené vagóny bez střechy a se zbytky sedaček táhla stařičká mašina, na které byl velký nápis ČKD Praha – Made in Czechoslovakia. Když jsem ji uviděla, udělala mi velkou radost. Všem vojákům, kteří vlak hlídali, jsem vyprávěla, že ta lokomotiva je ze stejného města jako já. Po pár hodinách jízdy se však porouchala a vojáky napadlo, že když jsme obě – já i mašina – Češky, budu vědět, jak jí opravit. Otevřený motor jsem viděla poprvé v životě. Vzpomněla jsem si, že když se nám doma porouchal televizor Tesla, otec tloukl pěstí do pravé části přístroje. Poradila jsem jim, aby do motoru praštili velkým utahovacím klíčem a ránu směřovali vpravo. Lokomotiva naskočila a po celý zbytek cesty se lidé chodili dívat na tu slečnu z Evropy, co umí spravit mašinu.

...

Vloženo: 25.02.2010 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

RSS | Mapa webu | Oblíbené | Tisk | Nahoru

Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52