Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Nebe nad Temelínem

Pevně doufám, že mě po přečtení tohoto úvodníku naši čtenáři neoznačí za zaslepeného nacionalistu. Tvrdím totiž, že české země jsou pro fotografa-turistu výjimečným místem –  doslova krajinou zaslíbenou. U nás mají tvůrčí lidé to štěstí, že na poměrně malém území mohou najít široký rejstřík různých typů zajímavé krajiny. Počínaje plochými oblastmi úrodných nížin, přes rybníky poseté jižní Čechy, kopcovitou krajinu Vysočiny, až po naše malé velehory Krkonoše. Vydejte se po polničkách či po křivolakých okreskách kterýmkoliv směrem – všechny cesty vás po pár desítkách minut přivedou na fotogenická místa. Vykračujte si krajinou a na své cestě zaručeně potkáte stezky lemované stromořadím, boží muka, kapličky, mohutné památné stromy, temné lesy, rozkvetlé louky a více či méně malebné vesničky s kostelem a hospodou. Z vlastních cestovatelských zkušeností mohu říct, že jen málokde na světě se na pár stovkách kilometrů vystřídá tak bohatá nabídka druhů krajiny a bylo by proto podivné, kdyby naši umělci této výhody nevyužili.  

 

Krajina – přírodní či městská – nás obklopuje vždy, když opustíme domov. Krajina je překvapivě živým námětem, který se přetváří jak vlivem přírody, tak rukou člověka. Dojem z důvěrně známých míst se mění působením počasí, střídáním ročních dob i na základě autorových zkušeností, myšlenek a okamžitých pocitů. Krajina neodmlouvá, nemá migrénu, nehodí po vás kamenem, když jí fotografujete v nestřežené chvíli. Pravděpodobně i z uvedených důvodů patří krajina mezi tradiční a mimořádně oblíbené náměty českých umělců včetně fotografů. 

 

Krajina historická

Našemu oboru je letos 170 let, což je ve srovnání s malířstvím či sochařstvím jinošský věk. Fotografie se v prvních desetiletích své existence těžce vyrovnávala jak s vlastními technickými limity, tak s názorem akademických výtvarníků, kteří v ní viděli jen reprodukční techniku a nikoliv umění. Zejména přehlíživý postoj klasických umělců přivedl řadu fotografů k postupům, jejichž cílem bylo, aby jejich díla nevypadala „jen“ jako fotografie. Vedle použití speciálních tiskových technik se jejich snahy projevovaly i ve volbě tradičních malířských žánrů – zátiší, aktu či právě krajiny. 

 

Zájem o českou krajinu v období před první světovou válkou také souvisel s doznívajícím národním obrozením a snahou dokumentovat pomocí fotografií krásu naší krajiny a hluboké dějiny českého národa. Na vlasteneckou polohu fotografie si pak čeští autoři opět vzpomněli v době, kdy byly české země ohrožovány nacistickým Německem. Právě z těchto pohnutých časů pochází množství knih plných pohledů na českou krajinu a nejvýznamnější kulturní památky. Tyto nádherně vytištěné publikace dnes lze (s výjimkou několika unikátních vydání) pořídit ve většině antikvariátů za ceny v řádech desítek korun. Zájemci o klasický pohled na krásy naší vlasti tak mají možnost za nevelký peníz získat obrazové učebnice a jejich prostřednictvím inspiraci pro vlastní tvorbu v klasickém duchu. 

 

Fotograf uprostřed krásy

Fotografická cesta ke krajině je snadná. Po zvládnutí techniky otevře krajina svou náruč a začne svého pilného žáka odměňovat úchvatnými pohledy. Různé druhy počasí vykouzlí tu záhadný mlžný opar a jindy průzračně ostrý pohled do dálky. Příroda – jako zkušená modelka – nabízí autorovi různé polohy a pózy a je právě na něm, kterou část z této nabídky využije a jakým způsobem jí tvůrčím způsobem uchopí. Volba je odvážný krok a ne každý je schopný se zbavit jednoho, aby dal vyniknout druhému. Právě takoví ostýchavci pak vytvářejí snímky, které obsahují všechno a následkem toho v podstatě nic. 

 

Občas někteří teoretici říkají, že příroda nevytváří kýč a proto ani krajinářské snímky nemohou získat toto hanlivé označení. To je samozřejmě omyl. Krajinářských kýčů vzniká každý den nepřeberné množství, protože tím, kdo komponuje, ostří a tiskne spoušť není příroda, ale člověk. Barevná nádhera dokáže jako masožravá rostlina nalákat fotografy na omamně voňavý květ kýče a postupně tak strávit autorovu schopnost tvořit dílo s myšlenkou.

 

Rozhovor srdcí

Jak poznat snímek krajiny, který nevytvořil mozek, ale autorovo srdce? Na toto existuje jednoduchá poučka – srdce musí používat jak autor snímku, tak jeho divák. Fotografie, které jsou pro většinu návštěvníků galerie podnětem k hovoru o chromatické vadě použitého objektivu, vnímají citlivé lidé jako hru nálad a pocitů jejího autora. Pokud jsou schopní se vcítit do myšlení tvůrce snímku, dostanou se na stejnou vlnu a najdou cestu k emoci, která fotografa přiměla stisknout spoušť.

 

Někteří lidé se s takovou schopností narodí, jiné tak vychovají rodiče, ale většina z nás se musí naučit „umění, jak vnímat umění“. Jak? Intenzivním fotografováním a častým prohlížením krajinářských snímků úspěšných klasiků. Fotografie od Sudka, Funkeho či Wiškovského sice neoplývají barvou ani efekty, silná emoce z nich však vyzařuje už v momentu, kdy před vámi leží jejich neotevřená monografie.

 

Raněná místa

Většina čtenářů našeho časopisu – soudě podle obsahu na webové galerii Digiarena – jsou milovníky fotografování krajinné krásy. Zachycují místa, která připomínají buď bujné poprsí tak tak dospělých děvčat nebo krajinu, jejíž věkovitost zapsala léta do hlubokých vrásek rozervaných skal.  

 

Nesrovnatelně menší skupina autorů se zaměřuje na druhou tvář krajiny – na krajinu poškozenou. Místa, která lidská ruka či nějaká přírodní katastrofa vytrhla ze zajetých kolejí.

 

Domnívám se, že právě takové prostředí je výzvou pro fotografy, kteří chtějí hledat. Abych byl správně pochopen – neusiluji o to, aby tzv. umělecký fotograf volil ta nejušmudlanější místa a pak je mechanicky oreprodukoval. Ani netvrdím, že všichni čtenáři našeho časopisu mají od této chvíle zapomenout na krásnou tvář krajiny a měli by nejlépe ještě dnes s aparátem vniknout do severočeské hnědouhelné pánve nebo na odkaliště zpracovny uranových rud u Mydlovar. Smyslem mé výzvy je nasměrovat autory, kteří se již v prvoplánově krásné krajině vyčerpali, do nového prostředí. 

 

Chladíme, skladujeme, montujeme

Na půl cesty mezi klasickou přírodní krajinou a krajinou zraněnou leží prostředí, které je zasažené činností člověka, není však jím ještě zcela dobité. Mám tím na mysli ona „vratká místa“, která mají našlápnuto ke zdevastování, ale za určitých okolností se ještě mohou vrátit k normálnímu stavu. Pokud vám přijde tento můj výklad v případě krajiny příliš nekonkrétní, zkuste si stejné popis představit v souvislosti s fotografováním lidí. Jak krajina, tak člověk se rodí, žijí a zanikají. Mají své osudy, nálady, chvíle slávy i hanby. 

 

Stejně fotograficky atraktivní jsou nové krajinné dominanty, které své okolí mohou dotvářet i naprosto znehodnocovat. Klasickým námětem, který si podle mě říká o umělecké zpracování, je jaderná elektrárna Temelín a její obří chladící komíny v jihočeské krajině. Odhlédněme od toho, že pro některé z nás je výroba elektřiny z jádra nepřijatelná – dívám se na Temelín jako objekt v krajině, nikoliv jako na symbol určité technologie. Nejde mi o tvorbu pestrých snímků na leták ČEZu ani pro Jihočeské matky, nejde mi o boj pro nebo proti jaderné elektrárně, ale o fotografické vyrovnání autorů s tímto novým prvkem v prostředí. 

 

Podobným námětem, se kterým se zatím fotograficky vyrovnává jen několik jedinců, jsou nejrůznější montovny, sklady a obchodní centra, která pokrývají naší zemi. Nízké, hranaté, natřené nevtíravou barvou, sice bez oken, ale za to s obřím parkovištěm. Takové stavby, i když s jejich bezmyšlenkovitým umísťováním do české krajiny hluboce nesouhasím, jsou opět uměleckou výzvou pro šikovné fotografy. Zaoblené kopečky v okolí Nošovic a vedle nich krabice nové automobilky, obří škatule výrobny obrazovek u Hranic, kolínská Toyota nebo skladová centra okolo velkých měst... Opět se jedná o výrazné lidské zásahy do krajiny, které jsou hozenou rukavicí tvůrčím krajinářským fotografům.

 

...

Vloženo: 17.08.2009 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---