Přehled akcí

« Listopad 2017 »
Po Út St Čt So Ne
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Petr Vilgus na facebooku

Petr Vilgus na Facebooku

Odkazy

Ondřej Liška

Petr Štěpánek

Zelená Praha

Prahou na kole

Cyklojízdy

Archív webu

Archív článků

Aktuální článek

Téma pro fotouličníky

Můžete si připadat jako soukromé očko. Šlapete chodník, okolo vás se valí davy zamyšlených lidí a nikdo netuší, že je vámi právě fotografován. Ulicí procházejí stovky a tisíce nálad, stovky a tisíce soukromých příběhů, stovky a tisíce životních osudů. Na rozdíl od soukromého detektiva, jehož cílem je v utajení přistihnout konkrétní osobu v konkrétní usvědčující situaci, autor street snímků usiluje o zachycení momentu, na němž nic netušící náhodní herci poslouží k vyjádření jeho vnitřních pocitů.

 

Často v úvodu hlavního tématu našeho časopisu hovořím o složitosti toho či onoho fotografického žánru. Zdůrazňuji, že ke zvládnutí dané disciplíny je potřeba kvalitní vybavení, zkušenost a dokonalá příprava. U článku o street fotografii uvedená varování nehledejte. 

 

Málokterá oblast fotografie je vhodnější pro trénování schopnosti pohotově zaznamenat neočekávané události a umění děj předvídat. Málokterý žánr umožňuje plynuleji pronikat do tajů tvorby kompozice a rychle získávat zkušenosti s dokumentárním pohledem na svět. Ty se následně odrazí ve schopnosti podvědomě vnímat děj v popředí, ve středu snímku i v pozadí, domýšlet si vznikající a zas zanikající symboly, uvědomovat si směr a charakter světla a jeho působení na celkovou atmosféru obrazu.

 

Snadno lze z výsledků práce uličních fotografů vysledovat jejich tvůrčí schopnosti. Ne nadarmo na jedné výtvarné škole byly kdysi přijímací zkoušky založeny na tom, že zájemce o studium dostal fotoaparát s 36 snímky a byl vypuštěn do ulic s pokynem, aby se za hodinu vrátil s naexponovaným filmem. Pedagogové neočekávali, že se na filmech objeví geniální díla, ale na základě kandidátem zvolených motivů a jejich zpracování dokázali odhadnout, co má za sebou a jaký skrývá potenciál. 

 

Ulice dnes, ulice kdysi

Je dobré vedle uměleckého rozměru připomenut i dokumentární význam uličních snímků. Nebýt tohoto žánru, netušili bychom, jak vypadal život v pražských či brněnských ulicích před dvaceti, padesáti či sedmdesáti lety. Neznali bychom módu, tvar vývěsních štítů, texty na dobových reklamách ani zvyky tehdejších chodců. Zapomněli bychom na uniformy prvorepublikových policistů, chlapce v námořnických oblečcích a vzhled dávno neexistujících domů. To vše by zmizelo pod nánosem novoty a po smrti pamětníků by se za touto dobou zavřela voda. Proud času by smetl poslední pozůstatky tehdejšího světa tak, jako před lety povodeň odplavila mé fotografie z dětství. Pravda, mohu s tou ztrátou žít, ale obrazový kontakt s minulostí mi zoufale chybí.

 

Umělecká tvorba vs. ochrana soukromí

V současnosti největší problém street fotografie není technického či uměleckého charakteru, ale rázu morálního. Řada začínajících autorů může mít vedle obecného studu fotografovat cizí lidi pochybnosti, jestli je správné fotografovat člověka bez jeho dovolení. Jestli je vpád do soukromí jiných ospravedlnitelný. Tento vnitřní zápas si musí každý vybojovat sám, já se pokusím předložit argumenty, které podle mě takovou práci obhajují.

 

Žijeme v Orwellovské době. Bezpečnostní kamera visí na každém kroku, na internetu najdeme statisíce obrazů z webových kamer, které bez omezení umožňují komukoliv sledovat dění na newyorském Times Square i na Husově boudě v Peci pod Sněžkou. Neznámí lidé z neznámých příčin sledují každý náš krok a je možná jen otázkou času, kdy ve jménu bezpečí budou nainstalovány kamery i do nejzapadlejších koutů přírodních rezervací. Nechci tím alibisticky prohlásit, že když určitou věc dělají jedni, je povolena i pro druhé. Tvrdím, že o správnosti či nesprávnosti zaznamenávání cizích lidí bez jejich svolení rozhoduje důvod, proč se tak děje. Pokud je naším cílem umělecká výpověď či dokumentace daného místa pro budoucí generace a pokud neusilujeme o to zaznamenané lidi zesměšnit nebo jim jinak ublížit, pak toto fotografování nemůže být v rozporu se zákony ani s morálkou.

 

Čekání na techniku

Dnes lze vytvářet street fotografie prakticky jakýmkoliv aparátem či dokonce fotomobilem. Po dlouhá léta však technika tajné pouliční fotografování neumožňovala. Aparáty byly obří, desky a filmy málo citlivé. Pokud fotograf postavil svou kameru na veřejné místo, mohl si být jistý, že upoutá pozornost. Pokud exponoval, rychle se pohybující osoby se na desce díky dlouhé expozici  zobrazily jako nezřetelné čmouhy a následkem toho záběr živé ulice působil jako pohled na pusté město duchů. 

 

Někteří autoři se snažili tyto obtíže obcházet důmyslnými novinkami. Příkladem může být deskový přístroj, který měl dva objektivy – falešný, který směřoval dopředu a skutečný, který zabíral scénu napravo či nalevo od aparátu. Lidé zabíraní skrytým objektivem se chovali tak, jak si fotograf přál – přirozeně. Skutečná éra street fotografie přišla až s kinofilmovými aparáty typu Leica a s citlivými negativními materiály. Teprve v té době padla hlavní omezení a fotografové získali možnost zaznamenávat život, jaký skutečně je.

 

Jen černobíle a na kinofilm

Žijeme v době, kdy padla různá “zaručená” doporučení typu dokument = kinofilmová kamera s objektivem 35 mm nebo dokument = černobílý obraz. Dnešní autor není bombardován poučkami o tom, že něco musí a nebo nesmí. Přesto bych rád na několika řádcích shrnul technické parametry, které je dobré vzít před pouličním fotografováním v potaz. 

 

Použitý fotoaparát by neměl být příliš nápadný. Měl by mít takový tvar a rozměry, aby jej šlo urychleně uschovat do kapsy, pod kabát nebo do speciálně upravené brašny. Hlučné obří zradlovky s hrdým nápisem Nikon nad dlouhým zoomem rozhodně přitáhnou pozornost více než černou izolepou oblepený starší přístroj s pevným ohniskem. Pro utajené fotografování je nutné zapomenout na blesk a spoléhat se jen na přirozené světlo. Pokud chceme zachytit scény ostře, pak nezbývá než volit citlivý film/čip a kvalitní světelný objektiv. Jestliže naší prioritou není ostrá kresba, pak lze sáhnout po kompaktu, fotomobilu nebo – pokuď jste hračičkové – po funkamerce typu Lomo. 

 

Tady ano, tady ne

Fotografický žánr, o kterém v tomto čísle hovoříme, lze charakterizovat několika definicemi. Předně, přestože zde mluvíme o “pouliční” fotografii, ve skutečnosti se jedná o záběry pořízené na veřejných místech – tedy nejen na ulicích, ale i v parcích, na tržištích nebo na pláži. Cílem je zachytit člověka nebo skupinu lidí tak, aby o fotografování nevěděli, nebo aspoň aby to nebylo ze snímku patrné. 

 

Vymezení veřejného prostoru není jednoznačné a proto jste se již jistě setkali (nebo brzy setkáte) se samozvanými stážci pořádku, kteří vám ve fotografování bránili. Měli jste chuť pracovat na určitém místě a během chvilky u vás stál přísně se tvářící děda s placatou čepicí nebo svalnatý ochrankář v nepadnoucím saku. V lepším případě po vás požadovali ukončení fotografování, v horším dokonce vydání naexponovaného filmu nebo smazání paměťové karty. Osobně ctím zásadu, že pod širým nebem na veřejně přístupném místě si každý může fotografovat podle libosti. Pokud však nade mnou není hvězdné nebe, ale střecha soukromé budovy, musím si buď počínat mimořádně diskrétně, domluvit se s majitelem domu nebo očekávat potíže. Tak jako tak, ochrankář vás může vyzvat k ukončení fotografování a odchodu, na filmy či data však nemá nárok. 

 

Jiná věc je, že dokumentarista by měl s taktem a předvídavostí pracovat na místech, kde mu nehrozí zvýšená rizika. Je jasné, že o problémy si říká uliční fotograf, který vyrazí mapovat život ve vykřičené čtvrti, v uličce překupníků drog, v okolí hospody, ve které probíhá skinheadský koncert nebo na další místa, kde se děje něco nekalého.

 

Klapka, aparát, jedem

Hlavním rysem street fotografie je, že fotografovaní netuší, že jsou fotografováni, případně se takto aspoň tváří. Pokud autor upřednostní “poctivý” přístup k pouličnímu fotografování a bude skutečně zaznamenávat jen nearanžované scény, pak musí být neustále ve střehu. Příležitost přeje připraveným, může se nečekaně objevit a po pár vteřinách nenávratně zmizet. Po ruce musí mít fotoaparát s nastaveným časem a clonou, které odpovídají světelným podmínkám. Přednastavená musí být i přibližná rovina zaostření. A pak už je potřeba jen maličkost – postřeh a štěstí. 

 

Kromě toho, že se při pouličním fotografování dozvíte mnohé o jiných i o sobě samých, uděláte dobře také pro vaše fyzické zdraví. Cesta za hodnotnými street snímky bývá obvykle dlouhá, takže kromě očí a mozku procvičíte stovkou podzimních kilometrů také své nohy. 

...

Vloženo: 24.09.2008 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět


Copyright - © 2010 Petr Vilgus      Soukromá sekce

Creative Commons License
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52