Přehled akcí

« Červen 2017 »
Po Út St Čt So Ne
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  

Petr Vilgus na facebooku

Petr Vilgus na Facebooku

Odkazy

Ondřej Liška

Petr Štěpánek

Zelená Praha

Prahou na kole

Cyklojízdy

Archív webu

Archív článků

Aktuální článek

Nové pražské stavební předpisy

Nové stavební předpisy patří společně se strategickým a metropolitním plánem k hlavním koncepčním dokumentům, které připravuje současné vedení pražského magistrátu. Je to dobře – všechny tyto předpisy v jejich současné podobě metropoli neprospívají, ale škodí jí. 


Vadou na kráse je však extrémní spěch a následkem toho málo prostoru pro diskuzi o obsahu i formě předpisů. To je vážné. Cílem politikovy práce totiž není narychlo protlačit prostřednictvím rady předpis, který v případě povolební výměny politické reprezentace vydrží maximálně týdny po uzavření nové koalice. Smyslem jeho snažení je vytvořit stabilní, kompromisní a hluboce prodiskutovaná pravidla, na která nebude třeba sáhnout po dlouhá léta. 

 

Stavební předpisy patří k těm nařízením Rady hl. m. Prahy, která bezprostředně ovlivňují vzhled našeho města a jeho prostřednictvím naše každodenní životy. Slovy, větami, odstavci a odkazy na jíné normy je zde předdefinovaný jak veřejný, tak soukromý prostor, který užíváme. 

 

Aktuální snaha o proměnu stavebních předpisů je z mého pohledu projev nového myšlení v územním rozvoji, který naznačuje konec éry postsocialistických klasiků a nástup mladší generace urbanistů. Tedy té, jejíž životní zkušenost nebyla utvářena překonanými projekty mamutích sídlišť bez jakékoliv infrastruktury či utopickými teoriemi zahradních měst. V nových předpisech jsou popisovány odlišné parametry než v mimulosti, chrání se jiné hodnoty a upřednostňují nové cíle. 

 

Obsahovým jádrem sporu je otázka, jestli do budoucna chceme město co do plochy menší a tedy vysoké, nebo široké a nízké (v rámci mediální zkratky se toto zcuklo do označení “zahušťování města”). Vedlejšími tématy jsou věci spojené s “organizovanou” a “divokou” zelení v městském prostředí, povinnými parkovacími místy ke každému bytu či úřednické židli plus úvahy o rozsahu práva politiků a úředníků regulovat soukromé aktivity investorů na území města. Významným rozporem je rovněž fakt, jestli stavební předpisy jsou dokumentem k široké celospolečenské diskuzi nebo odbornou normou určenou především pro debatu mezi experty.

 

Snaha o změnu je chvályhodná

Předem všeho musím říct, že snaha primátora a IPR změnit zastaralé předpisy je mi sympatická. Praha je krásné historické město, jehož nejoblíbenější a nejdražší čtvrti vznikaly podle přísných regulačních plánů. Dnes je zde otevřená chuť navázat na to dobré, co na poli moderního urbanismu vzniká ve vyspělejších západních zemích a velkoměstech. Tamní experti a politici si společně s veřejností prošlapali správné i slepé uličky při rozvoji sídel a byla by škoda tyto jejich zkušenosti ignorovat. 

 

Jsem rád, že vedoucím týmu připravujícím pražské stavební předpisy je právě Pavel Hnilička, teoretik i praktik, jemuž jsem před více jak deseti lety ještě jako výtvarník graficky upravoval první vydání jeho knihy o suburbánní výstavbě rodinných domů Sídelní kaše. Pamatuji si, že už tehdy se rozčiloval nad tím, jak předpisy město a život v něm devastují... Pokusím se zde v několika odstavcích vyjádřit, v čem vidím problémy v souvislosti s novými předpisy. Nejsem architekt ani urbanista, ale politik, občanský aktivista, novinář a vysokoškolský učitel v oblasti fotografie. Zmíním záležitosti, které považuji z laického pohledu za nejpodstatnější. 

 

Když předpis předběhne myšlení většiny

Čtyřleté volební období není dostatečně dlouhé na to, aby šlo stihnout připravit, dostatečně veřejně projednat a uvést v život tak zásadní změnu, jaká je nyní na stole. Už jsem zmínil spěch při projednávání předpisů, který je pochopitelný, ale zcela kontraproduktivní. 

 

Výsledkem tohoto kalupu je zformování nemalé skupiny opozičních politiků z městských částí, expertů i občanů, kteří cítí, že jsou při projednávání předpisů obcházeni. Že jejich názor má na text vyhlášky malý nebo žádný vliv. Z tohoto pocitu klíčí touha ihned po říjnových volbách označit současný proces za “zmanupulovaný”, “prodeveloperský” nebo “uspěchaný” a pravidla opět radikálně otočit. 

 

Odpor k novým předpisům deklarují hlavně nyní opoziční občanští demokraté. Je to stejná strana, která zavedla metropoli do současné urbanistické krize. Je to strana, která téměř neomezeně vládla Praze po řadu volebních období a jejíž členové se opakovaně nechali slyšet, že nejlepším urbanistou je volná ruka trhu. Členky a členové ODS dnes populisticky a bez znalosti věci křičí, že po schválení nových předpisů nebude kde parkovat, zmizí místa ve školkách, město se změní v nepřehledný slum nebo na jedno velké staveniště apod. Vzácný cit pro hysterickou strunu v sobě našla modrá místostarostka z Prahy 8 Vladimíra Ludková, která prohlásila, že “Pokud se to takto schválí, může dojít i k tomu, že si budou sousedé podávat ruku balkonem přes pár centimetrů.” Stejní politici dovolili po desetiletí ničit město, zastavovat bez koncepce každý volný kout. Jsou zodpovědní mj. za promarněnou šanci na vznik zajímavé čtvrti na Rohanském ostrově nebo jsou podepsaní pod šrám jménem tunel Blanka... 

 

Jak z toho ven? Autoři novelizace předpisů budou muset vytvořit takový návrh, který bude široce přijatelný jak pro současnou skrytou koalici TOP09 +(ČSSD), tak pro opozici. Zřejmě budou muset slevit z ambice jedním hlasováním přepsat dějiny stavebního vývoje Prahy a budou nuceni rozložit změnu do delšího časového úseku. V některých otázkách je totiž navrhovaná revoluce natolik zásadní, že není kompatibilní s žebříčkem hodnot většiny obyvatel města a jejich volených zástupců – včetně těch, kteří vnímají ochranu životního prostředí či kvalitu života Pražanů jako svou klíčovou prioritu. Pokud nedojde na kompromis, celá naděje v podobě lepších stavebních předpisů spadne pod stůl. A jak znám politiku, po řadu let se nikdo z kariérních politiků této horké brambory ani nedotkne.

 

Hledá se odvážný úředník

Druhým problémem je fakt, že předpisy dávají volnější ruku úředníkům stavebních úřadů. Na první pohled je to dobře – tak jako nelze do trestního zákoníku konkrétně popsat jakékoliv protizákonné jednání, tak i v případě stavebních záměrů nelze předjímat všechny možné naděje a rizika posuzovaných projektů. Chyba je však v tom, že autoři předpisů na druhé straně jednacího stolu předpokládají sebevědomého a odvážného vedoucího stavebního úřadu a jeho stejně vybavené podřízené. Bohužel, postavení státní správy (stejně jako její finanční ohodnocení) je natolik slabé, že se na úřadech při projednávání stavebních záměrů střetávám spíš s obavami a mimořádně opatrným rozhodováním než s ambicí tvarovat pomocí jednotlivých projektů živé město. Stavební řízení se často omezí na hledání věcí, které jsou z hlediska zákona a vyhlášek nemožné. Co není shledáno jako zakázané, to je povolené a to také dostane schvalovací razítko. 

 

Co s tím? Opět si myslím, že předpis o půl generace předběhl způsob uvažování a jednání konkrétních lidí v konkrétních funkcích. Dříve, než dáme úředníkům do ruky tak silný nástroj, je třeba je na tuto jejich novou roli připravit formou školení, úpravou zákona o služebním poměru, a případně též změnou ve struktuře a složení úřadů povolujících stavební činnost na území města. Je totiž otázka, jestli je zdravé současné propojení státní správy a samosprávy. 

 

Střední Čechy s dírou

Jako největší slabinu jak stavebních předpisů, tak metropolitního plánu, vnímám jejich omezení na území hl. m. Prahy. Je pochopitelné, že za toto autoři zmíněných dokumentů nemohou, nicméně tento problém nelze ignorovat. Pokud se totiž mluví o snaze tvůrců předpisů omezit plošné rozpínání města, pokud chtějí vytvářet město pro kvalitnější život a chtějí zabránit problémům s dojížděním obrovského množství občanů středočeských obcí do města, není možné nastavit hranici regulace u Klánovic, ve Vinoři, v Lipencích nebo v Řeporyjích. Je třeba najít cestu, jak tuto administrativní čáru překonat, protože město a kraj se navzájem významně ovlivňují. Ona současná díra uprostřed mapy Středočeského kraje, která leží mimo oblast zájmu tamních radních, stejně jako poušť za hranicemi Prahy v hlavách členů vedení hlavního města musí být z hlediska plánování překonány. 

 

Jsou oblasti, kde tato přeshraniční spolupráce funguje. Příkladem hodným následování je řešení veřejné dopravy organizované společností ROPID. Od Václavského náměstí po Kutnou Horu, od Vršovic po Sázavu, od Smíchova po Dobříš funguje systém jednoho tarifu, jedné jízdenky a jednotného jízdního řádu. Jak si poradit s touto námitkou? Po vzoru Pražské integrované dopravy by měl být koordinován i územní rozvoj Prahy a její spádové oblasti ve středních Čechách. Měla by existovat autorita, která překoná lokální zájmy a prosadí řešení výhodné pro město i pro jeho předměstí. 

 

Nejde jen o stavební předpisy

Už jsem zmínil, že české poměry jsou založené na střídavém prosazování tu jednoho, tu druhého extrému. Málokdy se u jednoho stolu sejdou partneři, kteří dokáží potlačit své ego a vyjednají dlouhodobě přijatelný a stabilní kompromis. 

 

Druhou charakteristikou domácí politiky je vyrážení klínu klínem na základě toho, která lobbistická skupina je v určitou chvíli nejhlasitější. Výsledkem je, že třeba při plánování dopravních staveb mají dnes nejvýraznější zastání nevidomí a slabozrací, přičemž opatření pro jejich bezpečný průchod městem často výrazně omezují ostatní chodce, cyklisty či automobilisty. Nic proti této skupině postižených, ale veřejný prostor je jen jeden a musí být příjemný, pohodlný a bezpečný pro všechny skupiny uživatelů. 

 

Jestli se v současné Praze proti něčemu “bojuje”, pak to překvapivě není nebezpečné znečištění ovzduší, světelný smog nebo vysoký počet automobilů v ulicích, ale hluk. Je jasné, že v jisté době bylo správné prosadit normy, které hlukovou zátěž regulovaly a chránily tak občany před jeho devastujícími účinky na lidské zdraví. Nicméně dnes uplatňovaná míra ochrany před hlukem má za následek růst nezdravého města. Díky měření decibelů PŘED oknem vznikají nesmyslné stavby s obytnými místnostmi otočenými do vnitrobloku a chodbami do ulice, v prolukách rostou zbytečné administrativní domy na místech, kde podle současných norem nelze schválit byty. Nezanedbatelná část obyvatel Prahy žije v prostorách kolaudovaných nikoliv jako byt, ale jako atelier. Úředně zde neexistují, nejsou součástí statistik, nelze s nimi počítat při plánování školek, škol a sociálních služeb, nevolí. Také v Praze jak houby po dešti vznikají koridory pletenců protihlukových stěn – příkladem za všechny může být ulice Radlická v úseku mezi Laurovou a zastávkou metra. V zastavěném území lze dnes těžko vytvořit novou tramvajovou linku, protože spojená hluková zátěž změřená před fasádou toto nedovolí. 

 

Boj proti hluku jsem zde uvedl jako příklad, kdy dogmatické lpění na jednom parametru má za následek úpadek městského prostoru. Osobně žiji v Libni, v prvním patře, ve sto let starém domě s novými kvalitními okny. Okolo domu mi projíždí každé tři minuty jedna tramvaj a já se musím přiznat, že považuji jejich zvuk za součást svého domova. Tím chci říct, že někdo upřednostňuje tiché bydlení, jiný se rád dívá z postele na tramvaje projíždějící ulicí a třetí považuje život hned nad zastávkou za největší výhodnu svého bytu. 

 

Změnu ve způsobu zástavby města nelze omezit jen na stavební předpisy. Musí zahrnovat revizi nejrůznějších norem, nařízení, vyhlášek a prováděcích předpisů. Mohu-li i na konci této kapitoly vyslovit nějaké dopručení, pak by měla na úrovni státu i Prahy vzniknout komise pro inventuru všech předpisů zasahujících do výstavby (se zvláštním důrazem na styk kolejové dopravy s okolním světem). Komise by měly objevit a zaevidovat případné kolize či zastaralá nařízení pamatující časy Masaryka na Hradě, a navrhnout nová řešení. Zaměstnanci stavebních a dopravních úřadů, politici, provozovatelé veřejné dopravy, podnikatelé ve stavebnictví a developeři by se společně s občanskou společností měli pokusit o nalezení těch ustanovení, která jsou z dnešního pohledu zastaralá a vyžadují novelizaci nebo zrušení. 

 

Účast veřejnosti jako standard (i když to bolí)

Dlouhá léta se zdálo, že politici a developeři jsou v permanentní nevyhlášené válce a že to tak je správně. Pokud se o některém politikovi v médiích objevila zpráva, že se sešel s developerem, znamenalo to v podstatě nepřímý náznak zákulisních jednání, korupce a jeho rychlého konce. 

 

Tvrdím, že úřad, politici, urbanisté, developeři a veřejnost jsou partneři, kteří se mají účastnit otevřené debaty o územním rozvoji města. Každý z těchto účastníků hájí trochu jiné zájmy. Nicméně bez peněz developerů nebude mít město ani stát prostředky na revitalizace rozsáhlých území, protože veřejné rozpočty jednoduše nedisponují volnými desítkami miliard korun. Bez urbanistů bude v této debatě chybět odborný názor. Bez účasti občanů nemůže vzniknout pokus o širší kompromis. 

 

Na závěr tohoto článku se dostávám k bodu, který je pro mě v souvislosti s novelizací pražských stavebních předpisů nejpalčivější. Je jím otázka, jestli je toto nařízení rady námětem pro debatu s veřejností nebo tématem pro expertní disputaci? A pokud se jedná o námět pro veřejnost, byl podroben dostatečné oponentuře ze strany Pražanů?

 

Tvrdím, že stavební předpisy jsou především odborným textem určeným pro debatu mezi právníky, urbanisty a politiky, zasahují však život každého z nás. Nositelé vyjmenovaných profesí by měli vycházet nejen z odborných stanovisek, ale také z priorit Pražanů. Ti by měli formou řízeného sběru podnětů pojmenovat body, které vnímají jako nejzávažnější. Teprve na základě těchto priorit by měl zpracovatel stavebních předpisů vytvořit dokument, který bude (v otázkách, které připouštějí laický pohled) v souladu s vůlí veřejnosti. 

 

Takový text by nebyl tak exaktní, puristický a vycizelovaný jako připravovaný předpis, ale vycházel by z postojů obyvatel města. To se nestalo a proto se už nyní ozývají spolky a občanská sdružení, která nové předpisy a cestu k jejich prosazení kritizují. Proto se ozývá politická opozice, která cítí šanci si na tomto tématu přihrát politické body v předvolebním období.

 

Držím palce zpracovatelům předpisů, aby nepodlehli pocitu, že jsou neomylní a že kritici, opoziční politici a veřejnost jsou jen bezobsažní prudiči. Držím palce všem zodpovědným politikům, aby v sobě ukrotili touhu házet voličům laciná populistická hesla. Držím Praze a Pražanům palce, aby se rozvoj hlavního města České republiky a jeho okolí utvářel podle nových lepších pravidel a aby tato pravidla měla dlouhodobou životnost. Potřebujeme v oblasti výstavby stabilní a předvídatelné prostředí a právě nové předpisy mají sílu toto přinést. 

...

Vloženo: 15.06.2014 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Politik - pro novináře | Zpět


Copyright - © 2010 Petr Vilgus      Soukromá sekce

Creative Commons License
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52