Přehled akcí

« Listopad 2017 »
Po Út St Čt So Ne
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Petr Vilgus na facebooku

Petr Vilgus na Facebooku

Odkazy

Ondřej Liška

Petr Štěpánek

Zelená Praha

Prahou na kole

Cyklojízdy

Archív webu

Archív článků

Aktuální článek

Rozhovor s Danielem Laurincem a Zuzanou Halánovou: 15 minut

ŽIVOTOPISY

 

Zuzana Halánová

Vystudovala dějiny výtvarného umění na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Od roku 2010 je studentkou Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Pracovala jako novinářka pro mnohá slovenská média, v současnosti působí v deníku SME. Kurátorsky se podílela na přípravě celé řady výstav. Svá díla vystavovala ve Francii, Portugalsku, Česku a na Slovensku.

 

Daniel Laurinc

Absolvoval marketingovou komunikaci na Univerzitě Komenského. Po skončení školy odešel do Barcelony, kde začal studovat na fotografickém institutu IEFC. Získal několik stipendií na workshopy, které vedli členové agentury Magnum Bruce Gilden a Antoine d’Agata. Od roku 2011 studuje na ITF v Opavě. Vystavoval ve Španělsku, Francii, Polsku, Česku a na Slovensku. 

 

 

 


 

 

PŘÍHODA

Naše poslední působení v Africe mělo poněkud turboluntní závěr. Při cestě domů nás na letišti zadržela policie. Vymysleli si nepravdivou historku, která jim posloužila jako důvod pro to, aby nás nepustili do letadla. Měli jsme štěstí, že těsně před odletem jsme navštívili naší ambasádu, abychom zde ukázali náš projekt Afriktivity. Když nás o půlnoci zatkli na letišti, hned jsme volali na velvyslanectví. Ani ne za hodinu přijel konzul i jeho manželka. Nic sice nezmohli, ale aspoň jsme jim dali do opatrování fototechniku a konzulova manželka dala Zuzaně do vězení elegantní bílé sako. Druhý den jsme předstoupili před soud, který nám dal za pravdu a policie nás musela odvézt zpět na letiště. Když už jsme si mysleli, že vše dobře dopadlo, státní zástupkyně se na nás obrátila s požadavkem na vyplacení 400 eur. Po předání peněz se před našima očima rozdělila s policisty. I toto je Afrika...

 

 

PEREX

Dvojice mladých slovenských fotografů Daniel Laurinc a Zuzana Halánová žije dobrodružným životem. Zabývají se závažnými tématy, své soubory zpracovávají po celém světě s pílí, nasazením a technickou bravurou, které jsou málokdy k vidění. Všechny jejich projekty jsou nabité láskou k člověku a pro dnešní umělecký svět netypickou touhou pomáhat všem, kteří trpí. Představení jejich jejich souboru 15 minut, který ilustruje čekání obyvatel keňského města Eldoret na výsledek vlastního HIV testu, najdete na dalších stránkách. Právě tato série vyhrála na začátku září druhé místo v prestižní soutěži VÚB Foto roku. 

 

 

 


 

 

TEXT

Jakou používáte fotografickou techniku?

Zuzana dlouho používala Nikon, ale minulý rok přešla na Canon, když jsme si oba koupili 5D Mark III. Bylo to pro nás jednodušší, protože jsme se chystali na delší pobyt v Keni a vláčet do této země s sebou dvě různé výbavy by bylo nepraktické. Oba však stále také fotografujeme na analog.

 

Když jedete někam, máte předem jasný cíl, co fotografovat? 

Když cestujeme za náměty do zahraničí, vždy máme vymyšlený konkrétní projekt – téma, kterému se chceme věnovat. Snažíme se hledat náměty, které nás zajímají, ale které zároveň nejsou příliš subjektivní. Vybíráme si takové motivy, které mohou oslovit širší veřejnost, a na základě této úvahy vypracováváme projekt, hledáme partnerské organizace, sponzory a granty. Důležité pro nás je, abychom se v tom projektu byli schopní ideově najít. Snažíme se neubírat jen cestou komerčních zakázek a každodenní honbou mezi událostmi, produkty a svatbami. Hledáme střední cestu. 

 

Vaše soubory vznikají podle plánu nebo na základě okamžité inspirace? 

Samotné fotografování si už neplánujeme a odráží daný okamžik, atmosféru setkání s lidmi... Využíváme fakt, že jsme dva a každý má svůj osobitý přístup. Daniel je při práci živelnější, skoro fotoreportérský, Zuzana je přemýšlivější typ. V konečném důsledku se pak naše fotografie výborně doplňují. 

 

Dlouhodobě pracujete v Africe. Můžete popsat své aktivity v tomto regionu?

Afriktivity jsou zřejmě největším obrazovým dokumentem o slovenské rozvojové pomoci v Africe. Za pilotního příjemce rozvojové pomoci si Slovensko zvolilo Keňu. Fascinovalo nás, že naše domovská země věnuje této republice miliony eur a prakticky nikdo o tom na Slovensku neví. A tak jsme si vymysleli projekt, získali jsme na něj peníze a šli ho nafotografovat. 

 

Soubor čekatelů na výsledek testu AIDS je zachycuje velmi citlivý moment...

Tento soubor vznikl spontánně za dva dny. Afriktivity jsme vytvářeli po celé Keni a byli jsme právě v městě Eldoret, kde je velké množství lidí nakažené virem HIV. Potkali jsme tam doktorku Helen Wnjiku Gacii, která pracovala s pacienty, kteří se k ní chodili testovat. Zeptali jsme se, jestli bychom mohli být při tom. Neměla s tím problém a vysvětlila nám, že test je velmi jednoduchý. Krátké píchnutí do prstu, jedna kapka krve, 15 minut čekání a jako na těhotenském testu se ukáže výsledek. A náhle tu z nápadu vyrostl projekt na dokumentaci zmíněných 15 minut, které dokážou změnit zgruntu život testovaného. 

 

Helenina vyšetřovna byla velmi malá. Na jedné straně místnosti bylo okno, na druhé dveře. Žádný počítač, jen obrovská kniha návštěv, pero a pravítko. Od začátku jsme byli dohodnuti, že lékařka pacientům vysvětlí, co bychom chtěli dělat a pokud nebudou souhlasit, fotografovat je nebudeme. K našemu překvapení nikdo portrétování neodmítl. Helenina práce nespočívá jen v jednoduchém píchnutí do prstu a oznámení výsledku. Je především psycholog, který se nejprve pacienta ptá na příčinu, proč za ní přišli. Vystupuje s velkou dávkou empatie a tak se jí ochotně otevřou. Pro většinu lidí tato je ordinace jediným místem, kde se mohou bez obalu rozpovídat o svých starostech a obavách. 

 

Většinou sem přicházejí ženy, protože u mužů existuje řada mýtů o HIV – mimo jiné, že soulož s pannou muže vyléčí nebo že když člověk o nemoci neví, tak se neprojeví. Typickým místním pacientem je žena, kterou manžel podvádí a ona se bojí, že jí nakazil, nebo žena po znásilnění. Helena neradí přímo, co má pacient dělat, ale sérií návodných otázek dokáže doporučit cestou, jakou se má vydat. 


Jaké téma se chystáte zpracovat v nejbližší budoucnosti?

Už několik letvytváříme soubor o Slovácích žijících v zahraničí. Je na něm ještě stále hodně práce. Zatím máme hotové Rumunsko, Srbsko, Austrálii a Česko. Chceme však zachytit co nejvíce skupin roztroušených po světě. 

 

Kromě toho finalizujeme náš osobní soubor, který má pracovní název Double Life. Jsou to dvojexpozice, kdy si navzájem “pofocujeme” jednotlivá políčka negativu. Vznikají tak náhodné kombinace výjevů a situací, které jsou často vtipné, absurdní i výtvarně zajímavé. Je to pro nás také metafora našeho vztahu a života. 

 

Jaké je obecně fotografování v Africe? 

Práce tohoto druhu v Africe má samozřejmě svá rizika, přestože tu je většina lidí milá a přátelská. Nikdy nevíte, jak kdo bude reagovat a můžete se poměrně snadno dostat do konfliktu. Ale nejde jen o bezpečnost, ale i o technické otázky. Největším problémem je pro nás světlo v exteriéru, které je velmi ostré a mezi 11. a 15. hodinou prakticky nepoužitelné. Další věcí, kterou musíme řešit, je pleťovka a vznikající stíny. Když k tomu přidám ještě zde oblíbené světlé oblečení, je nastavení expozice mimořádně náročné. Proto jsme s sebou na fotografování vždy brali dva externí blesky a odrazku. Soubor Vždy budeš moje dítě pojednávající o hendikepovaných dětech v Africe, které místní společnost nepřijímá, je fotografovaný blesky. Sérii 15 minut jsme vytvářeli v přirozeném světle.

...

Vloženo: 28.10.2013 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět


Copyright - © 2010 Petr Vilgus      Soukromá sekce

Creative Commons License
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52