Přehled akcí

« Listopad 2017 »
Po Út St Čt So Ne
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Petr Vilgus na facebooku

Petr Vilgus na Facebooku

Odkazy

Ondřej Liška

Petr Štěpánek

Zelená Praha

Prahou na kole

Cyklojízdy

Archív webu

Archív článků

Aktuální článek

Vzpomínky v 2D

Pokud bychom si chtěli užít šablonovitý pohled na fotografii, mohli bychom prohlásit, že její dokumentární odnož je umělecká, pouhá dokumentační fotografie je zas ryze technická a popisná. Dokument je dílo tvůrčí bytosti, dokumentace pak snímky od kopisty reality. Tento pohled však není pravdivý. Často i dílo připomínající zrcadlo světa okolo fotografa může obsahovat náboj, který však pochopí až další generace. Někdy až čas dá fotografii – tak jako dobrému vínu – tu správnou chuť a vůni.

 

Fotografický dokument je jak konzerva, která dokáže uchovat vizuální podobu určitých míst či osob i atmosféru, která toto prostředí naplňovala. Tato její funkce je užitečná pro historiky, urbanisty, odborníky na dobový design nebo milovníky nostalgického vzpomínání. Výjimečně se v tomto oboru může objevit také tvorba, která okamžitě nebo při zpětném pohledu dokáže zaujmout i oko a srdce uměníchtivého diváka. 

 

Občanský žurnalismus na vzestupu

Trendem posledních let v oblasti obrazového zpravodajství je bezpochyby občanský žurnalismus, tedy zpravodajské záznamy, které vytvářejí svědci významných událostí a šíří je elektronicky pomocí e-mailu nebo sociálních sítí. Při nedávném bombovém útoku během maratonu v Bostonu se první fotografie z této události objevila pouhých 30 vteřin po detonaci. Také při nedávných povodních v Česku média otevřela své stránky stovkám lidí, kteří měli potřebu podělit se o dění okolo nich. Právě díky této mase nehonorovaných všudepřítomných reportérů s fotomobilem nebo “velkoformátovým” iPadem dostali čtenáři novin mnohem širší informaci z každého kouta republiky, než kdyby se spolehli jen na několik málo redakčních profesionálů. Zároveň však tato vlna ukázala i druhou tvář občanského žurnalismu, kterou je potřeba přísné editace takto dodaného materiálu. Právě editace informací, předřazení podstatného a upozadění nicotností, je tím, co odlišuje kvalitní noviny od Facebooku či Twitteru. Právě editace je tím, co z hromady historických záběrů vybere to, co má přesah na cestě od prostého popisu k emoci. A právě editace může dát fotografickému dokumentu nový obsah. Vzpomeňme třeba na polemiku, kterou před pár lety vyvolala kniha vydaná Ústavem pro studium totalitních režimů Praha objektivem tajné policie. Profesionální editor tehdy vybral z desetitisíců snímků zachycených agenty minulého režimu při sledování disidentů ty, které obsahovaly pro eseteticky rozmazlené oko nějakou nadstavbu. Dodnes však není zodpovězená otázka, jestli zveřejnění těchto bezpochyby velmi zajímavých snímků vlastně neglorifikuje jednání policistů, které bychom spíš měli odsuzovat. 

 

Umění se dívat

Dokumentární pohled na svět má řadu odstínů. Může se jednat o prostý náhled na svět, může být také citově zabarvený. Ať tak nebo tak, takový snímek by měl mít schopnost i po desetiletích vyprávět. Měl by být jak dětská kniha, ke které si lze sednout a dlouhé hodiny mluvit o zubech v drakově tlamě nebo o ozdobách na Bajajově zbroji. Dokument jako vizuální vyprávění, dokument jako nekonečný příběh života rozdělený na jednotlivá políčka. 

 

Ba co víc, dokument je pro uměleckého laika zřejmě jednou z nejpřístupnějších oblastí fotografické tvorby. Málokdy odkazuje na nějaké složité symboly, resp. tyto symboly může divák se stoupající vizuální gramotností dále a dále odhalovat. Tak jako člověka, kterého postupně poznáváme, tak i dokumentární fotografie nám může až po čase odkrýt ty prvky, které mohly být na první letmý pohled přehlédnuté. 

 

 

Nemluvím o někom abstraktním, mluvím o svém synovi Kryštofovi. Dokáže strávit hodiny nad knihami historických fotografií typu Libeň - zmizelý svět nebo Zmizelá Praha. Listuje, dívá se, rozhlíží se po otištěných fotografiích. Kroutí hlavou nad některými změnami, přichází za mnou nahlas komentovat, které domy za dobu od pořízení snímku po dnešek zbořili, kde dříve jezdil čadící vlak, kde bydlí dnes jeho kamarád a jací zvláštní lidé tam žili, “když byla babička malá”. Zná tyto snímky nazpaměť a při procházce ve skutečném světě popisuje, co se oproti fotografiím změnilo. Nejen že v něm tyto záběry aktivují nový typ pozornosti, probouzí v něm také zdravý zájem o okolí a detail. Zjišťuje, že není jen tady a teď, ale že svět se mění tak jako voda v říčce Rokytce. A právě v posledních dnech, kdy pražské Libni hrozila povodeň od tohoto jinak poklidného potůčku, usilovně listoval historickými obrazovými publikacemi a objevoval, jak stejnou krizovou situaci prožívali naši předkové. Díval se tehdy zaplaveným Libeňákům do očí. Zdálo se mi, že jim rozumí a že u nich nachází odpověď, jak se s aktuálním stresem z blížící se pohromy vyrovnat. 

...

Vloženo: 17.06.2013 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět


Copyright - © 2010 Petr Vilgus      Soukromá sekce

Creative Commons License
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52