Přehled akcí

« Listopad 2017 »
Po Út St Čt So Ne
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Petr Vilgus na facebooku

Petr Vilgus na Facebooku

Odkazy

Ondřej Liška

Petr Štěpánek

Zelená Praha

Prahou na kole

Cyklojízdy

Archív webu

Archív článků

Aktuální článek

Karel Cudlín: Kvalita je vzácné zboží

Rozhovor s Karlem Cudlínem

 

Když jsem přišel za Karlem Cudlínem do libeňské kavárny Decada, uvítal mě rozesmátou tváří a přáním k novému židovskému roku. Židovská komunita v Česku i v Izraeli patří mezi významné náměty jeho tvorby, mimo to však zaznamenával i život v zemích bývalého SSSR nebo odchod sovětské armády z Československa. Jeho jméno je synonymem pro klasický černobílý dokument, vysokou obrazovou kvalitu snímků i pro jejich humanistické poselství. Rozhovor pro časopis jsme spolu naposledy dělali před šesti lety a mě velice zajímalo, jakými proměnami prošel tento klasik v období, kdy většina autorů přešla na digitál, někdejší nadšení pro černobílý obraz se zdá být na ústupu a „poctivá“ živá fotografie úpí pod náporem konceptuálních pokusů nasnímaných na mobilní telefon.

 

Patříš mezi klasiky dokumentární fotografie, kteří si vždy zakládali na práci s filmem a černobílým obrazem. Vzpomínám si, jak jsi mě před lety překvapil novou digitální zrcadlovkou.

Jasně, že se svět se v posledních letech radikálně změnil. Dnes jde s iPhonem vytvořit snímky, pro které jsi dřívě potřeboval pořádný přístroj. A co nezvládne čip a malá čočka, to dotvoří jednoduše použitelné programy typu Instagram.

 

Často se sám sebe ptám, jestli v té obrazové povodni je více dobrých fotografií...?

Svět je zaplavený fotografiemi, ale kvalita podle mě zůstala stejně vzácná jako kdysi. Ona je vůbec otázka, co zbude z té současné módy deníkových snímků z mobilů. Co všechno prověří čas s výsledkem, že to má význam pro budoucno a ne jen pro tady a teď.

 

Když jsem zhruba před deseti lety začal vytvářet rozhovory s uměleckými fotografy, na jedné věci se všichni shodli – digitál jsem ochotný používat na zakázky, ale volnou tvorbu budu vždy zachycovat na film. Dnes už na film pracují jen experimentátoři a podivíni...

Digitální technika se neuvěřitelně rychle zlepšila, snímací čipy jsou dnes brilantní, resp. abych nepřeháněl – velmi dobré. Je úžasné, jaké nové možnosti se před námi otevřely. Když zemřel Václav Havel, rozhodli se České dráhy vyvěsit jeho portrét o velikosti 30x15 metrů v centru Prahy. V úterý večer záměr schválili, ve středu ráno jsem poslal e-mailem pětimegový soubor a stejný den večer už se transparent instaloval.

 

Aleš Kuneš říká, že v minulosti způsobil srocení lidí tím, že do obrazově pustého veřejného prostoru vylepil obří fotografii. Dnes spíš způsobí senzaci, když umělec vyvěsí do města plného billboardů a nápisů čistý papír bez potisku.

Vlivem šílené nadprodukce divák otupí. Ovšem je taky pravda, že toho lidé jsou dnes schopní vstřebat mnohem více než v minulosti. Dříve jsme seděli před televizí a 100 % své pozornosti jsme věnovali jejímu sledování. Dnes je běžné, že si k filmu ještě bereme notebook. Vzpomínám si na zprávy před více než 20 lety, kde seděl hlasatel, za ním byla modrá plocha a v obdelníku vedle něj třeba obrázek traktoru. Dnes je tam moderátor, za ním chodí lidé, pod ním běží řádky s kurzy akcií a aktualitami a nad ním výseky z rozhovoru s hostem ve studiu.

 

Zdá se, že v posledních letech je klasický dokument na ústupu.

Já si myslím, že jsou to jen módní vlny, které přijdou a zase odejdou. Jeden čas se dělaly reklamní prospekty (a přejala to i tvůrčí fotografie), kde byli vyretušovaní lidé bez jakékoliv pihy nebo kazu. Bylo vidět, že to je všechno naaranžované, nasvícené, že si autoři takových snímků užívali kult dokonalosti. Od toho se v poslední době upouští a už i šaty na módních přehlídkách začínají také předvádět místo modelek v podstatě normální lidé, které bychom klidně mohli potkat v Počernicích na ulici.

 

V posledních letech často pořádáš workshopy. Jak lze vyučovat živou fotografii?

Není to lehké. Práce se studiovými světly, fotografování produktů nebo aktů, to lze snadno předvádět i větší skupině studentů. Zleva světlo, zprava světlo, úsměv, clona, čas, expozice. V případě dokumentu si lze těžko představit, že by za mnou po městě chodila skupina deseti lidí a já jim říkal – vyfoťte paní vlevo, vyfoťte pána vpravo. Proto nechávám studenty pracovat v podstatě nezávisle a společně hodnotíme až hotové snímky vytvořené během dne. Velmi oblíbené jsou taky kurzy, kdy si dnes převážně digitální fotografové mohou v rámci jednoho dne nafotografovat film, vyvolat ho a v komoře si nazvětšovat snímek.

 

Jak se vlastně dnes dokumentární fotograf živí?

Mám částečný úvazek v Respektu a na FAMU, dělám občas různé zakázky, pracuji pro Revolver Revue vydali jsme knihy o architektuře se Zdeňkem Lukešem. Nedavno mě a mojí ženě vyšel v nakladatelství Academia turistický průvodce po svaté zemi.

 

Tys dělal turistického průvodce?

Jezdili jsme po Izraeli i Palestině 3 roky a postupně jsme připravili podklady pro 87 zajímavých míst. Pravda, mohlo to být magičtější číslo – třeba 77, mohly tam být navíc třeba univerzity nebo divadla, ale nakonec to dopadlo takto. Mým cílem bylo neudělat klasický fotografický doprovod, ale kromě snímků budov a interiérů sem zapojit i prvky živé fotografie. Honorář samozřejmě ani v nejmenším nepokryl náklady na tyto cesty. Ale když to neberu jako zakázku, ale jako milou dovolenou, ze které mi navíc vyšla kniha, je to příjemné.

 

Jak se v dnešním Izraeli fotografuje? Vzpomínám si, že na odlehlých místech Egypta na mě čas od času házeli i kamení.

Nikdo se nás naštěstí nesnažil kamenovat, fotografování v Izraeli je při dodržování určitých pravidel bezproblémové. Není možné používat fotoaparát na Chrámové hoře, v mešitách, také je hloupost vstoupit do ortodoxní židovské čtvrti v kraťasech a tílku nebo fotografovat o šábesu a velkých svátcích. Problém je v dostupnosti některých památek svaté země – leží totiž na území palestinské samosprávy a nejde tam jet přímo autem.

 

Do Izraele jezdíš už více jak 16 let. V čem tě tato země stále překvapuje?

Mimo své historie a duchovního významu je toto území zajímavé v tom, kolik různých prostředí se zde nachází. Během jednoho dne lze navštívit hory připomínající střední Evropu, středomořské přístavy, pak se střídá několik typů pouště a Eilat, to už jsou subtropy.

 

Jak moc se ta země za poslední léta změnila?

Ta proměna je velká – před 20 roky to vypadalo, že arabsko-izraelský konflikt se vyřeší během několika let. Nyní to už zas vypadá spíš na generace. Atmosféru zde do značné míry ovlivňuje příliv navrátilců ze zemí bývalého Sovětského svazu.

 

Na začátku 90. let minulého století jsi jezdil s Vojtou Dukátem do východní Evropy. Proč už nejezdíte?

Vojtovi je 65 let a spousta našich přátel na Ukrajině už zemřela. Navíc Vojta nikdy nezpracoval fotografický a filmový materiál, který tam v minulosti vytvořil. Má nafilmovaných 400 hodin záznamu a jen toto shlédnout by mu zabralo dva tři měsíce. Dvacet let fotografoval a dvacet let nevyvolával.

 

Proč?

Protože to tak je. Nesestříhal to ani nevyvolal, protože to nesestříhal a nevyvolal. Všichni se ho ptají, tak se ho zeptej taky.

 

Jaká místa na východě tě lákají?

Moc rád bych se zas podíval do Oděsy. Mám to město spojené s romantikou vyčtenou z knížek a filmů. Obecně mám rád přístavy – mají úplně jinou atmosféru než vnitrozemská města, jsou otevřenější, svobodnější. V minulosti jsem navštívil Arménii i Ázerbájdžán a slyšel jsem mnoho hezkého o Gruzii. Také k Bajkalu bych rád podíval. Už jsem říkal Martinu Vágnerovi, že až pojede na východ, rád bych se k němu připojil.

 

Není vůbec špatné tu a tam někam vyrazit s fotoaparátem bez cíle, bez plánu, bez zadání. Každá zakázka i projekt člověka omezí na svobodě. A třeba při práci pro časopis mohou vzniknout zajímavé snímky, ale na všechno je málo času. Musím se podřídit třeba tématu „Ukrajina a obchodní vztahy“ a i když vidím skvělá děcka na kluzišti, musím pospíchat do centra na schůzku.

 

Dlouho jsi dokumentoval v domově pražské židovské obce na Hagiboru.

To byla zajímavá práce, protože ta stavba je skvělá a důmyslně propojuje část seniorskou a dětskou. Ze začátku šlo o zakázku od pana předsedy obce Bányaie, nakonec se práce natáhla na příjemné dva roky. Bylo pro mě velmi užitečné, že jsem mohl pracovat takto dlouho. Bez přestávek mezi fotografickými návštěvami člověku hrozí, že zajede do kolejí a opakuje pořád ty samé lidi a pořád ty samé situace.

 

Téma Židů a jejich dějin se objevilo i v dalším tvém souboru z polské Lodže. Jak ses tam dostal?

To byla velmi zvláštní shoda náhod. Jezdím do Polska poměrně často a jednou na velikonoce jsme si s kamarádem řekli, že se zajedeme podívat na Kalvárii a na lodžské ghetto dnes nazvané Baluty. To je temné a podivné sídlo, jedno z nejhorších míst pro život v období druhé světové války. Tato čtvrť se od té doby v podstatě nezměnila. Dodnes je ghettem, ale nyní už ne pro Židy, ale pro sociálně vyloučené. Vládne tu bída, nezaměstnanost, alkohol a agresivita.

 

Později jsem se v Praze potkal s režisérem Pavlem Štinglem a ten mě začal přemlouvat, abych ho doprovodil na jedno úžasné místo – do Balut, odkud právě přijel. Zjistili jsme, že jsme tam oba byli ve stejné dny, chodili jsme stejnými místy a minuli jsme se třeba jen o hodinu.

 

Jaká byla tvoje motivace jet do Lodže poprvé?

Kdysi dávno jsem byl na tamním židovském hřbitově s prezidentem Havlem, jindy mi to místo doporučoval pan rabín Sidon. Nakonec jsem tam jel s filmaři asi osmkrát.

 

Na jaké téma se nyní připravuješ?

Přestěhoval jsem se z centra města na jeho okraj a to ve mně vyvolalo fotografický zájem o předměstské prostředí. O hledání toho, kde Praha ještě je a kde už není. Trochu to má být o architektonické kaši, která zde vzniká, o té směsi satelitů, starých vesnic, ubytoven, skladů... A samozřejmě to bude i o lidech, kteří se tam stěhují.

 

To je nesmírně těžké téma. Jde o prostředí, kde občas projede auto, dvakrát do týdne popeláři a jinak se ve veřejném prostoru nic neděje. Navíc – znám tuto krajinu ve směru na východ od Prahy a vím, že městské vlivy se projevují desítky kilometrů od hranice města – prakticky u každého sjezdu z dálnice a u každé zastávky příměstského vlaku.

Kdo ví, jestli se jednou nebudou do Prahy počítat tak vzdálená místa jako Lázně Toušeň nebo Čelákovice. Původně mě napadlo vytvořit dokument o životě podél předměstských tratí, protože ta krajina je úplně jiná než podél silnic. To jsem nakonec zavrhnul a teď to téma ve mně kvasí. Musím najít klíč k tomu námětu.

 

Jaké vlastně má dnes uplatnění dokumentární fotografie?

Touto otázkou se občas zabývám. V novinách a většině časopisů o ní není zájem a výstavy taky nejsou všechno. Fotografické knihy už téměř nevycházejí, protože lidé mají pocit, že všechno je na internetu. Navíc – když poprvé jako dokumentarista vyfotografuješ Pepíčka jak líbá Aničku, přijde ti to jako skvělý záběr. Ale pak to vidíš podvacáté a potřicáté a ptáš se sám sebe – má vůbec ještě smysl mačkat spoušť? Ale nakonec si říkám, že má. Že fotografie nejsou jenom obrázky, ale hlavně setkávání se s lidmi a objevování nových věcí.

 


 

ŽIVOTOPIS

Karel Cudlín patří mezi přední české dokumentární fotografy. Narodil se v roce 1960 na pražském Žižkově a po krátkém zaměstnání v pohřební službě a v družstvu Fotografia byl na třetí pokus přijat na FAMU. Pracoval v Mladém světě, Lidových novinách, deníku Prostor a v agentuře ČTA. Fotografoval odchod sovětských vojsk z Československa, s Vojtou Dukátem cestovali po Ukrajině, později se zaměřil na dokumentování židovské komunity v Česku i v Izraeli. Mezi roky 1996 a 2003 patřil do skupiny fotografů prezidenta Václava Havla. V současnosti spolupracuje s časopisy Respekt a Revolver Revue. Se svou ženou – husitskou farářkou z Horních Počernic – letos vydali knižního průvodce po svaté zemi.

 

TECHNIKA

Karel Cudlín fotografoval s analogovými přístroji Leica M6, M4 a Nikon F90, zakázky vytvářel digitálními aparáty Nikon D70 a D200 a D700. Před nedávnem vyměnil Leicu za Fujifilm X-Pro1, ke kterému poznamenává: „Vypadá jako Leica, je levnější a přitom nemá žádné zpoždění mezi stisknutím spouště a expozicí. Je ideální pro případy, kdy potřebuji být nenápadný a Nikon s dlouhým objektivem vypadá příliš profesionálně.“

...

Vloženo: 30.09.2012 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět


Copyright - © 2010 Petr Vilgus      Soukromá sekce

Creative Commons License
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52