Přehled akcí

« Listopad 2017 »
Po Út St Čt So Ne
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Petr Vilgus na facebooku

Petr Vilgus na Facebooku

Odkazy

Ondřej Liška

Petr Štěpánek

Zelená Praha

Prahou na kole

Cyklojízdy

Archív webu

Archív článků

Aktuální článek

Tři modly v české fotografii

Milé kolegyně, milí kolegové,

 

ještě jednou chci jménem svým, jménem šéfredaktora Petra Lindnera i jménem celé redakce časopisu DIGIfoto pogratulovat všem, kteří uspěli v letošním ročníku národní soutěže amatérské fotografie. Je skvělé, jak úžasná komunita fotografek a fotografů se zde každoročně schází a jak živé diskuze tu běží. Právě do těchto debat se pokusím zasáhnout se svým dnešním příspěvkem. 

 

Na úvod vám promítnu dvě fotografie. Líbí, nelíbí? V obou případech vidíte pohled na přeplněné regály supermarketu. Jeden z těchto snímků je dílem neznámého autora z webu amerického maloobchodního řetězce, které jsem v minulém týdnu našel pomocí Google na internetu. Druhý pořídil německý autor Andreas Gursky, jehož zvětšenina o formátu 2x3 metry byla v roce 2007 vydražena za více jak tři miliony dolarů. Tímto srovnáním nechci říct nic víc, než že žijeme ve zvláštním období. Neříkám v dobrém, neříkám ve špatném – jednoduše zvláštním. A buď můžeme nad naší současností kroutit hlavou nebo se můžeme pokusit svéráz dnešních dnů využít ve prospěch vlastní umělecké tvorby.

 

Aleš Kuneš, docent Institutu tvůrčí fotografie, tomu říká únava obrazem. Tento autor v osmdesátých letech minulého století způsoboval poprask v pražských ulicích tím, že svými velkoplošnými snímky polepil třeba náměstí nebo betonové sloupy silničního mostu Barikádníků. V té době neexistovaly billboardy, maximálně někdo napsal křídou na zeď Jirka je vůl. A proto každá jeho insalace způsobila pozdvižení a lidé se na ní jezdili dívat z daleka. Dnes každý den spatříme tisíce obrazů, promluví na nás tisíce obrazových sdělení a následkem toho by na nás takový projekt dnes už nezapůsobil. Kuneš říká, že člověk dnešní člověk zažívá únavu obrazem a že paradoxně největší avantgardou je dnes nechat kus nepopsaného a nepomalovaného místa. 

 

Dnes bych si zde s vámi chtěl povídat mimo jiné o symbolickém vyjadřování ve fotografii. Částečně je to téma, o kterém jsem jako o námětu k přednášce uvažoval už v minulosti v návaznosti na mou práci v časopisu DIGIfoto a zejména v poradně Tipy odborníků. Částečně jde o reakci na jednu ze soutěžních disciplín současného ročníku národní soutěže amatérské fotografie. Pokud si správně vzpomínám, šlo tam o ilustraci literárního díla od Karla Jaromíra Erbena. 

 

Rád bych v tomto příspěvku pokácel tři modly, o kterých jsem přesvědčený, že (nejen) české fotografii škodí. Jsou to 1. modla technické dokonalosti, 2. modla vážného umělce, 3. modla srozumitelnosti pro každého. Povím vám několik svých postřehů s tím, že se mnou nemusíte souhlasit, můžete se mnou polemizovat, ale prosím, nic po mě v zápalu diskuze neházejte. 

 

Pojďme se podívat na první bod – modlu technické dokonalosti. 

Fotografie je umělecký obor, který je výrazně závislý na technice. Zatímco malíř či spisovatel mohou mechanické či elektronické pomůcky v podstatě ignorovat, autor „světlomaleb“ se kontaktu s nimy úplně vyhnout nemůže. Však taky fotografie po mnoho desetiletí zápasila s široce sdíleným názorem, že nemůže být uměleckým dílem, když vzniká „sama od sebe“ v aparátu pouhým stisknutím spouště. 

 

Tato závislost na technice v sobě skrývá jedno riziko. Řada fotografů v minulosti i dnes povyšuje technické kvality snímků nad kvality výtvarné. A pokud mají volit mezi záběrem ostrým, ale bezduchým a emočně nabitým snímkem bez technické kvality, vybírají si podle jednoduššího klíče – jako vajíčka, mrkev nebo vepřovou šunku sahají po první jakostní třídě. 

 

Současný stav a zejména rychlý vývoj fototechniky však způsobuje, že perfektní ostrost, kontrast či ideální barevnost už dokáže dosáhnout prakticky kdokoliv. Některé „chytré“ telefony s nakousnutým jablkem nebo nazelenalým ufonem fotografují po technické stránce lépe než digitální aparáty staré třeba jen několik let. A co hardware nedokáže doladit v momentu expozice, to zvládnou automatické funkce obrazových editorů v počítači. 

 

Právě tento technologický pokrok v mých očích odsouvá technické kvality snímku na druhou kolej, protože dosáhnout jich není – obrazně ani doslova – žádné umění. Co však živému autorovi ještě technologie nevzaly, je jeho osobitý způsob vidění světa založený na asociacích, zkušenostech, humoru či okamžitém dojmu z momentální atmosféry při tvorbě snímku. Právě na těchto hodnotách staví ten, komu nejde jen o ofotografovávání světa, ale o tvůrčí přístup k fotografii. 

 

Fotografie mohou vznikat z důvodů uměleckých i neuměleckých. Portrét na občanský průkaz musí být kvalitní, musí splňovat formální náležitosti a přitom v 99,9 % případů není uměním. Snímek hamburgeru v nadživotní velikosti na průčelí obchodu s rychlým občerstvením může být ostrý jako břitva, může být formálně špičkový, čímž dokáže úspěšně lákat kolemjdoucí ke stravovacímu hříchu – přesto se nejedná o projev umělecké vůle autora. Makrosnímek mravenců vláčejících mrtvého chrousta je perfektním dokladem života hmyzu pro encyklopedii, Wikipedii, dětskou knihu nebo učebnici biologie. Přesto ani zde s vysokou pravděpodobností nejde o projev tvůrčí, ale čistě dokumentační.

 

Tvrdím, že fotografie, která má odrážet autorův tvůrčí záměr, skutečně nemusí být ani ostrá, ani prokreslená, ani správně zacloněná. Abych byl správně pochopen, nevyzývám k tomu, aby fotografové byli technologičtí flinkové, ale aby otázky techniky – zdůrazňuji – v umělecké tvorbě nebrali zas až tak vážně. 

 

O podivné poloze řady českých fotografů, kterým chybí fotografický smysl pro humor, už jsem se zmiňoval včera v souvislosti s příhodou z výpravy fotografa a jeho přátel na komín a v následné reakci na náš nevinný žertík v hodnocení tohoto záběru. U řady českých autorů cítím jeden významný povahový rys. Je jím nedostatek nadhledu. Naopak, služba technologickému bohu mnohé fotografy tlačí k tomu, že sebe, svou tvorbu a své okolí vnímají jen prostřednictvím této technoideologie. Vidí je jako vážnou záležitost, jako rituální obřad, jako cosi, kde nejde o přenos emocí z autora na diváka, ale o boj mezi zasvěcenými a fotopohany.

 

Podle mě má být fotografická tvorba radost, měla by odrážet míru potěšení autora, že může fotografovat a jak se mu to daří. Fotograf by se neměl – samozřejmě pokud je to vhodné vzhledem k námětu – bránit optimismu ve fotografii a bát se, že se úsměvným snímkem v očích diváků nějak shodí. 

 

S humorem na snímcích se to má jak s cirkusovým programem. Takové drezúry koní, výšková akrobacie nebo žonglování zapálenými fagulemi je celoživotním tréningem vybroušené umění. Přesto se na něj lidé většinou dívají jako na primitivní zábavu provozovanou zloději slepic. Samozřejmě nemusím dodávat, že drtivá většina těch, kteří se na cirkusáky či na fotografické humoristy dívají skrz prsty, jejich výkony nikdy nedokáží napodobit. 

 

V českém fotografickém řečišti se v posledních letech prosazují zejména díla, která jsou technicky dokonalá, mají od počátku do konce domyšlený koncept, jsou zádumčivá, hlubokomyslná a řešící velká témata typu smrt, zrození, životní cesta, lidská identita. Světlo na slunci dostávají veleváženě se tvářící autoři a jejich dílo vyznačující se obdobným charakterem, případně nejrůznější úlety a kurátorské produkty. Jemné humorné fotografie, ty drobné zářící úsměvy na jinak zakaboněném nebi české fotografie, přežívají na okraji, mimo významné galerie, mimo katalogy moderní tvorby.

 

Třetí modlou, o které jsem se rozhodl mluvit, je modla srozumitelnosti. Většina mě známých fotografů přistupuje k volné tvorbě jako k zakázce. Mají pocit, že by ve své tvorbě měli být maximálně srozumitelní. Tvrdím – a vy se mnou možná nebudete úplně souhlasit – že umění srozumitelné pro každého je svým způsobem nonsens. Pokud má umění zůstat uměním, pak nemůže být určené pro masy, ale pro intelektuální jádro společnosti. Je to jak v politické agitaci v předvolební kampani. Pokud jste představitelem některé z velkých stran, které cílí na široké spektrum voličů „od profesora po kuchařku v kantýně“, musí být váš program hrubě kompromisní. Pokud však kandidujete za malou stranu cílící na zisk pěti deseti procent, jste ve formulaci svého programu mnohem svobodnější. A právě v případě umělecké tvorby myslím kompromisy nemají příliš místo. Proto se domnívám, že snaha řady tvůrců o maximální srozumitelnost jsou kontraproduktivní. 

 

Pokud v zaměstnání nekonvenčním způsobem vedete podvojné účetnictví tak, že mu dva ze tří kontrolorů finančního úřadu nebudou rozumnět, čeká vás v lepším případě vyhazov z práce, v horším případě vězení. Ale u umění včetně fotografie rozhodně není až tak velký problém, pokud jí za špatnou nebo nepochopitelnou označí třetina třetina návštěvníků galerie. Nelze se zavděčit všem a oni jednoduše nejsou naladěni na stejnou vlnu.

 

Není důležité, jestli autorovu invenci zaznamená a pochopí dvacet, deset či pět procent návštěvníků galerie. Podstatné je, že mezi fotografem a divákem zarezonuje pocit, že jsou na jedné lodi, že tvorbu vnímají a chápou podobným způsobem. Kdo zažl takový pocit náhlého souznění s dílem nám fyzicky neznámého autora, jistě mi dá za pravdu. 

 

A tak se dlouhou oklikou dostávám k otázce symboliky ve fotografii, k otázce obrazného vyjadřování. Významná část českých autorů upřednostňuje přímočarý obrazový jazyk před vyjadřováním se založeném na jinotaji, symbolu, obrazové zkratce. Celkem tomu rozumím – v literárním díle stejně jako v umění založeném na obrazu je nesrovnatelně jednodušší z vnějšku popisovat než na papír zhmotňovat své představy a vize. Práci s obrazným vyjadřováním a symbolem však považuji za důležitý krok, za kvalitativně vyšší úroveň fotografické tvorby. 

 

Všichni rozumíme tomu, že zadání „ženský akt“ neznamená, že na snímku musí být zachycená nahá žena od hlavy až k patě. Pod pojmem akt většina z nás je ochotná vnímat nejen Stiborovskou klasiku, ale třeba i detaily těla od Míši Brachtlové. Také architektura viděná nikoliv pohledem řemeslníka, ale umělce, nemusí být jen technicky precizní záběr celé budovy i s náměstím. Může jít také o detail, o siluetu v protisvětle nebo třeba o portrétní soubor inspirovaný tou kterou stavbou a jejím slohem…

 

A tím se vracím k letošnímu zadání – ilustraci díla Karla Jaromíra Erbena. Jednoduše platí, že ilustrace ke svatební košili může, ale nemusí představovat snímek ženy v bílých šatech. Stejné je to s vodníkem, umrlcem nebo polednicí. Nemusíme se nutně dopustit vraždy neviňátka ten, kdo si vytknul za cíl ilustrovat text „a klavička bez tělíčka, a tělíčko bez hlavy“. 

 

Čím více se v umělecké tvorbě vzdalujeme od kopírování světa okolo nás, čím méně pracujeme s aparátem jako se zrcadlem na realitu, čím víc zapojujeme svou fantazii, tím intenzivněji se vyjadřujeme jako tvůrčí bytosti. A nemusíme přitom jen využívat vnějších faktorů k znečitelnění obrazu – třeba mlhy nad blaty. 

 

Už jsem tu zmínil, že mezi mé oblíbené zdroje inspirace patří časopis Pestrý týden, který vycházel za první a druhé československé republiky a za protektorátu. Právě zde autoři – zejména pod tlakem nacistické cenzury otiskovali snímky, které v sobě skrývaly jinotajný obsah. Vzpomínám si na jeden snímek, který redakce otiskla krátce po začátku nacistické okupace na jaře 1939. Na černobílém záběru byl v horní polovině Pražský hrad vyfotografovaný z protilehlého Petřína. V dolní části byly zachycené černé pahýly brutálně prožezaných ovocných stromů. Černé větve se zde vzpínají k hradu. Mimo historický kontext by pravděpodobě tato fotografie působila jako poněkud neobvyklý krajinářský snímek, v souvislosti s okupací však tento záběr vyvolává nepatetický dojem hadů plazících se na symbol české státnosti. 

 

Včera tu zaznělo, že jeden z klubů chce vzpomenout na Jindricha Štyrského tím, že nafotografuje jím inspirovaný kolektivní projekt. Řekl bych, že je to skvělý nápad, který by mohli následovat další kluby. Právě inspirace dílem našich slavnějších a zkušenějších kolegů může být cestou, jak v sobě probudit část z jejich tvůrčího ducha a použít jej ne pro kopírování desítky let staré tvorby, ale pro rozvoj vlastního způsobu vidění světa. 

 

Vy jste umělci, lidé s citlivým srdcem. Nechte diskuze o technice technologům a soustřeďte se na tvůrčí otázky, protože není podstatné čím, ale co fotografujete. Stejně jako není podstatné, jakou značku mělo pero Václava Klause na slavném kleptomanském záznamu z podpisu smlouvy v Chile, stejně tak nehraje roli rozdíl mezi Nikonem a Canonem nebo Leicou a Panasonicem. Podstatné je, co fotografujete a ne technologie, kterou vzniká. 

 

Závěrem bych vám všem chtěl poděkovat za to, že fotografujete, že pracujete v amatérských klubech a že se účastníte fotoamatérského života. Věřím tomu, že v každém oboru lidské činnosti musí existovat takové podhoubí, které cítím zde v tomto sále. Držím vám palce, aby vám vydržel zápal, se kterým se zabýváte jak fotografováním, tak i prezentací vaší tvorby a diskuzi o jejích slabinách a silných stránkách. 

 

Včera se tu mluvilo o tom, že ještě před pár desítkami let se našemu oboru říkalo fotosport. Nezbývá mi tedy než popřát – sportu zdar a fotografickému zvláště. Nashledanou za rok ve Svitavách. 

 

 

Tato přednáška zazněla na závěr vernisáže Národní soutěže amatérské fotografie ve Svitavách 14. 5. 2011

...

Vloženo: 14.05.2011 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět


Copyright - © 2010 Petr Vilgus      Soukromá sekce

Creative Commons License
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52