Přehled akcí

« Listopad 2017 »
Po Út St Čt So Ne
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Petr Vilgus na facebooku

Petr Vilgus na Facebooku

Odkazy

Ondřej Liška

Petr Štěpánek

Zelená Praha

Prahou na kole

Cyklojízdy

Archív webu

Archív článků

Aktuální článek

Jiří Hanke: Vyhlídka na dějiny

Rozhovor s Jiřím Hankem

 

S Jiřím Hankem jsme se setkali den po odborářské stávce v poněkud vybydleném interiéru kavárny Indigo naproti Klementinu. V Praze ještě dožívala euforie z úžasného objevu, že po městě se dá jezdit nejen autem či tramvají, ale i na běžném bicyklu. Cyklostojany před magistrátem byly beznadějně plné a kladenský fotograf mě zastihnul v pokleku u dopravní značky, ke které jsem právě poutal svou červenou skládačku. 

 

Jiří Hanke má dlouhé vlasy sepnuté do culíku a živé oči zarámované vouskem ala Lev Trockij. Budí dojem rockera, nezávislé osobnosti, která si pevně stojí za svým názorem. Člověk si během jeho vyprávění uvědomí, že za dobrou fotografií není třeba cestovat tisíce kilometrů. Že spíš než značka aparátu je pro uměleckou tvorbu podstatný autor. A že špičkovou galerii lze desítky let provozovat i bez peněz a bez profesionálního zázemí v městě, které si většina z nás spojuje spíš s průmyslem a sportem než s kulturou.

 

Vaším nejznámějším souborem je série snímků zachycujících pohled z okna. Co vás přimělo k práci na tomto zdánlivě nezáživném námětu?

Uvažoval jsem o něm dlouho. A jednou jsem si procházel návštěvní knihu mé výstavy fotografií z Paříže. Tam nějaký nespokojený návštěvník ironicky napsal, že spousta fotografů si vyjede na výlet do světa, tam něco nasnímají a pak za to doma sklízí ovace. Napadlo mě, že bych mohl vytvořit sérii záběrů, kvůli kterým nebudu muset opustit ani zemi, ani město, a dokonce ani vlastní byt. 

 

Jak je možné, že jste projekt mohl vytvářet prakticky kteroukoliv denní či noční dobu?

Větší část života jsem pracoval ve spořitelně na kladenském náměstí a byt jsme měli v té samé budově o patro výš. Když jsem byl v práci a zaznamenal jsem, že se na náměstí odehrává něco zajímavého, tak jsem šel domů a exponoval snímek. Jindy jsem při obědě slyšel, že se na ulici něco děje, vykouknul jsem z okna, viděl na zemi mrtvého muže a policii, jak vyšetřuje nehodu. Vyfotografoval jsem tu scénu a vrátil se k jídlu. Tento projekt jsem ukončil po 22 letech v roce 2003, kdy se spořitelna přesunula – doslova – o dům dál a já jsem se z bytu musel odstěhovat. 

 

Proč právě to okno, to náměstí?

Kráčely tu dějiny – ty malé, moje, osobní, a i ty velké. Soubor vyhlídek z okna zahrnuje jak pocitové záběry mlžného rána a prvního podzimního sněhu, tak dějové snímky zachycující oslavu vítězství našich hokejistů v Naganu nebo nekonečnou frontu zaměstnanců Poldovky čekajících na výplatu zadržených mezd. Občas tam kopali kanalizaci, jindy těmito místy prošel prvomájový průvod, v jehož čele byl alegorický vůz s československým letadlem bez křídel. 9. května v den oslav osvobození naší země překryla celý záběr sovětská vlajka. V řadě těch fotografií je hluboká vnitřní symbolika. 

 

Jaká byla vaše cesta k fotografii?

První zkušenosti jsem získal už v dětství, protože můj otec byl amatérský fotograf. K vážné tvorbě jsem se však dostal přes zemědělskou školu, práci ve spořitelně, hraní v beatové skupině Barclay, přes folkové protestsongy a koláže. 

 

Vezměme to popořadě – jakou jste studoval školu?

Po absolvování gymnázia jsem toužil po studiu na přírodovědecké fakultě. Udělal jsem zkoušky, ale nevzali mě kvůli vysokému počtu zájemců. Dostal jsem však nabídku studovat vysokou školu zemědělskou. Strávil jsem tam jen rok, protože jsem pochopil, že bych nevydržel celý život někde na statku. Vedení mě nechtělo pustit, musel jsem na pohovor s rektorem a před ním jsem podepsal prohlášení, že „nemám kladný vztah k zemědělství“. Pak jsem mohl jít.

 

Poté jsem hledal práci a díky rodičům jsem ji našel v oddělení vymáhání nesplácených úvěrů kladenské spořitelny. Jednal jsem s dlužníky, sepisoval návrh řešení jejich obtížné situace a pokud nešlo jinak, zastupoval jsem svého zaměstnavatele u soudu. Byla to zajímavá práce s lidmi a každému, kdo měl zájem, tomu jsem pomohl. 

 

Tehdy jsem působil v beatové kapele a později jsem zpíval vlastní protestsongy. V roce 1972 jsem dokonce vyhrál druhé místo ve folkové soutěži o Ptáka Noha, kterou vypsala skupina Šafrán a měl jsem v Praze koncert s Jaroslavem Hutkou. 

 

Jak jste se dostal k výtvarnému umění?

Částečně to byl důsledek trémy – zatímco při koncertu je pořád dost prostoru pro nějakou chybu, zavěšená výstava je už definitivní dílo.

 

Moje žena, se kterou jsme se brali v roce 1968, je výtvarnice. Na základě inspirace jejím dílem jsem začal vytvářet koláže a přátelit se s kladenskými umělci, kteří se sdružili do skupiny Atelier 74. Na jejich první vernisáži jsem hrál, o rok později už jsem s nimi i vystavoval. 

 

Chodil jste do fotografických kurzů?

Znal jsem se s písničkářem Josefem Fouskem a on studoval lidovou konzervatoř Jána Šmoka. Když jsem začal vážněji fotografovat, tak jsem se tam také přihlásil. Přijali mě, ale já tam vydržel jen chvíli. Když jsem si měl doma sestavit zátiší z cihel, pochopil jsem, že to není pro mě. Cihly jsem vyhodil a vyrazil jsem fotografovat do ulic Kladna. 

 

Dívám se na vaše fotografie a cítím z nich více či méně skrytý odpor k tehdejšímu režimu. Za podobné snímky Jindřicha Štreita zavřeli…

Štreit měl smůlu, že vystavil své snímky v nepravý čas na nepravém místě. Mě se naštěstí takové věci vyhnuly. I když paradoxně, Jindrovi to pomohlo rychleji se dostat ve známost širší veřejnosti.

 

V této době jste založil zprvu nenápadnou galerii v hale kladenské spořitelny, jejíž dramaturgii určujete dodnes. 

Mou galerií, resp. jejími třemi podobami, prošly za 34 let stovky špičkových tvůrců. Zprvu se jednalo o výstavní síň určenou pro všechny druhy výtvarného umění, od roku 1985 jsem ji orientoval jen na fotografii. 

 

Byly to výstavy pro obyvatele Kladna nebo spíš pro intelektuály z Prahy?

Většina Kladeňáků samozřejmě okolo vystavených fotografií procházela bez povšimnutí. Jiní využily lesklá skla překrývající zvětšeniny maximálně k tomu, aby si překontrolovali svůj účes. Občas se ale vyskytly výjimky. Měl jsem na galerii přímou vyhlídku ze svého pracoviště a během výstavy Jana Svobody jsem sledoval ženu ověšenou zlatými prsteny a náhrdelníky, jak si prohlédla snímky a pak něco napsala do návštěvní knihy. Běžel jsem se tam podívat a četl jsem: „Myslím, že bych pro vás byla lepším modelem než cibule a česnek”. 

 

V malé galerii v průběhu let vystavovala řadu autorů, kteří by se třeba v Praze objevit nemohli. Jak jste to prosadil?

V minulém režimu jste na vše potřeboval povolení. Na každou výstavu nebo plakát muselo přijít razítko od úředníků, kteří umění vůbec nerozumněli. Příkladem může být zákaz uveřejnit v katalogu můj portrét jazzového hudebníka. Soudružce, která katalog povolovla, se černá kůže pokrytá potem zdála neestetická. 

 

Dlouhá léta jsem se vyhýbal povolování výstav ve spořitelně tím, že jsem prohlásil, že nejde o výstavy, ale o obyčejnou výzdobu. Pak nějaký úředník zatoužil osobně povolovat všechny plánované akce v kraji. Naštěstí mu těch žádostí chodilo tolik, že zákaz výstavy přicházel třeba dva měsíce po jejím skončení. 

 

Po roce 1989 se mi podařilo zažehnat jedno velké nebezpečí. U kolegů se probudil podnikatelský duch a napadlo je, že by Zdeněk Tmej, Dana Kyndrová, Dagmar Hochová nebo Václav Chochola měli za neprodejní výstavu ve spořitelně v Kladně platit nájemné. 

 

V roce 1990 jste odcestoval na měsíc do USA. 

Na jaře se konal fotofestival v Houstonu, kde se organizátoři rozhodli část expozice věnovat českým autorům. Na vernisáž tam letělo deset fotografů, kteří té cesty pak využili k cestování po Severní Americe. Byla to opojná doba. Všichni tam znali Československo a kam jsem se na Manhattanu vydal, tam hráli Havlovy hry. Užasný byl Koncert pro Václava Havla, který se konal v newyorské katedrále a kam nás pozvali bratři Formanové. Jako zkušený hudebník jsem věděl, jak se protlačit do první řady a do zákulisí. Okolo mě procházely celebrity jako Paul Newman, Frank Zappa, Dizzy Gillespie nebo třeba Henry Kissinger. A všichni měli na klopě placku Občanského fora. 

 

Během pobytu v Americe vznikla polovina vašeho projektu Ozvěny.

V USA jsem si více méně pro sebe zachytil zajímavá místa. Po návratu jsem si všiml (moje žena tvrdí, že to objevila ona) podobností mezi fotografií brány nad cestou do texaského ranče a silnicí vedoucí k dolu Nosek u Tuchlovic. Postupně vznikl soubor, který hledá tvarové a dějové podobnosti mezi českou a americkou krajinou. 

 

Na začátku 90. let jste v Kladně pořádal workshopy…

Pozval jsem si špičkové české fotografy s cílem zachytit Kladno takové, jaké bylo. První rok jsme dokumentovali horníky, pak dva roky hutníky v Poldovce. Na třetí rok jsem měl připravené zadání velkoformátová dokumentace industriální architektury.

 

Snímání míst a profesí, které se v té době začaly vytrácet, bylo podle mě záslužné. 

Přitom se ozývaly hlasy, že fotografujeme ve stylu socialistického realismu a že ty naše snímky nejsou „hezké“. První rok jsme dostali pár korun podpory na výstavu a katalog, další rok už to bylo slabší a na architekturu nám nikdo nedal nic. Pardoxně dnes, když už více jak polovinu budov někdo odnesl do sběru nebo zbořil, doly nefungují vůbec a Poldovka jen z části, se vedení města veze na vlně zájmu o industriální dějiny Kladenska. 

 

Začátek 90. let, to byla divoká doba, Jak se odrazila ve vaší tvorbě?

První roky po revoluci mě inspirovali k souboru, který mapoval nový fenomen – podnikatele. Přes noc se garáže měnily na obchody a předsíně na kadeřnické salony. Slůvkem podnikatel se označoval každý od zedníka až po ředitele. Nafotografoval jsem portrétní soubor podnikatelů, z nichž řada během krátké doby skončila v dluzích. Portréty jsem se zabýval i v dalších projektech. 

 

Které to byly?

O desetiletí později jsem portrétoval různé zástupce české společnosti. Jmenovalo se to Tvář pro rok 2000. Požádal jsem různé lidi – od neznámého cikánského kopáče po Václava Klause – aby vytvořili obrazový a textový vzkaz pro nové tisíciletí.

 

S nadsázkou tvrdím, že fotografové mohou využívat služeb exkluzivní seznamky a cestovní kanceláře s názvem Dokumentární projekt. Že se relativně snadno dostanou do kontaktu s lidmi a na místa, kam by je bez aparátu nepustili. 

V podstatě souhlasím. Ani majitel Poldovky Stehlík, ani Václav Klaus by mě pravděpodobně neodpověděli na žádost o schůzku, pokud bych neměl svůj projekt.

 

Dalším vaším portrétním souborem jsou Otisky generace.

Jsou to dvojportréty dětí a rodičů. Ke vzniku tohoto souboru přispěly dvě věci – jednak jsem si všimnul nápadné podobnosti mezi mnou a mým otcem na fotografii z vernisáže. Jednak jsem zaznamenal stejnou věc u rodiny Štíbrů, kterou jsem zachytil v rámci dokumentárního projektu v kladenské dělnické kolonii Podprůhon. 

 

Jak probíhá fotografování tohoto souboru?

Já si vyberu konkrétní dvojici a místo, fotografovaní mohou dělat, co uznají za vhodné. Mohou se postavit na hlavu, mohou se držet, mohou jen tak stát. Také oblečení je jejich věc. Mým cílem totiž je zachytit víc než jen fyzickou podobnost. Už třeba způsob, jak se k sobě rodič a potomek postaví nebo co si na sebe vezmou hodně vypovídá o nich samotných i o jejich vzájemném vztahu. Později se k těm dvojicím vracím a zaznamenávám druhý záběr třeba po sedmnácti letech. Tím soubor obohacuji o časový prvek.

 

Deset let jste fotografoval kladenskou dělnickou kolonii Podprůhon. 

Bydlel jsem přímo nad touto oblastí. Byla tam zvláštní atmosféra, svérázné baráčky, které mě zajímaly nejdříve a svérázní lidé, které mě zaujali později. 

 

Také jste panoramaticky zaznamenával městskou periferii…

To byla moje reakce na změny, které se v tomto prostoru dějí. Já jsem vždy měl rád to, co bych nazval hrabalovskou periférii nebo periférií Skupiny 42. Dnes taková místa zmizela. Svérázné kolonie chudších obyvatel, kteří zde žili svým způsobem života, vystřídaly autosalony, nákupní centra a dálniční nájezdy. Najednou je tam vše For sale.

 

Fotografujete mimo Kladno?

Málokdy. Myslím si, že moje fotografie mohou být dobré jen tehdy, pokud prostředí spojené s jejich vznikem dobře znám. Viktor Kolář má Ostravu, já mám svoje Kladno. Mimo republiku jsem fotografoval jen párkrát – v Paříži, v Americe a ve Švýcarsku v rámci projektu nadace Pro Helvetia. 

 

Řadu dokumentaristů to táhne na Východ. Vás ne?

Přiznávám, že třeba práce ve Švýcarsku byla hodně těžká. Je to tak uklizená a na pohled dokonalá země, až je nudná. Ale i přes tuto zkušenost jsem vysazený na západní kulturu. Východ pro mě vždy byl synonymem pro nesvobodu a nepřicházela odtud pro mě žádná inspirace.

 

Máte rád i živější formy fotografií než „zavěšené umění“?

Kdysi jsem se rád účastnil výstavních projektů na kladenských dvorcích. Tehdy organizátoři vždy vyhlásili nějaké téma a autoři měli přímo pro účely této akce připravit svá díla. Jedním z témat bylo Světlo. Já jsem tam do rámu pověsil zarámovaný bílý fotopapír formátu 50x60 cm, na který jsem ustalovačem napsal slovo SVĚTLO a rok. V průběhu týdne díky slunci neustálené plochy zežloutly a nápis se objevil. A když v noci došlo k výpadku elektřiny, já jsem ten papír zapálil, aby lidé skutečně viděli světlo. 

 

Nebo jsem pro ročník s námětem Dotyk připravil sérii předmětů s cedulkou Dotýkati se. Umístil jsem tam třeba velkou plochu smirkového papíru a vedle toho váleček na nudle, na který jsem nalepil svůj portrét. Lidé mě mohli válet po smirku a postupně mě obrušovat. 

 

Nebo jsem tam jednou postavil židli, okolo ní jsem položil plata na vajíčka a na židli do ptačího hnízda umístil několik normálních a jedno zlaté vejce. O další život této instalace se postarali místní Romové, kteří všechna vajíčka kromě toho zlatého snědli. 

 

A zajímavou neplánovanou akcí byla i jedna vertnisáž ve spořitelní galerii, během které nám opět vypnuli proud a na fotografie si návštěvníci svítili baterkou. 

 

Kdo je prvním hodnotitelem vašich fotografických projektů?

Samozřejmě moje žena. Je přísný, ale objektivní kritik. 

 

Vytváříte také společné projekty?

Společně vystavujeme, ale projekty vytváříme samostatně. Já pracuji analogově, ona digitálně. Já fotografuji spíš živou fotografii, ona výtvarné, často minimalistické záležitosti. 

 

Vedle obdivovatelů máte – jako každý výrazný autor – i kritiky. Jak se stavíte k tomu, když někdo odsuzuje vaší práci?

Záleží na tom, kdo to řekne. Kritika od určitých lidí je pro mě spíš pochvala.

 

Jaký je váš pohled na fotografické soutěže?

Moc je neuznávám a proto málokdy soutěžím. Umění není sport, nejde ho vyjádřit v metrech, minutách a vteřinách a sestavit tabulku vítězů a poražených. Soutěže vytvářejí mylný dojem, že některá díla a autoři jsou objektivně lepší a jiní horší. Přitom to pořadí často záleží spíš na složení poroty nebo na tom, jak se který porotce vyspal.

 

Znám váš poměr k digitálním technologiím. Uvažujete už o koupi digitálního aparátu?

Pro mě je podstatný výsledek fotografování a vše mezi expozicí a zvětšeninou považuji za nutné zlo. Zvykl jsem si pracovat s filmem a už u toho zůstanu. Jednak tu technologii ovládám, jednak si moc nerozumím s počítačem. 

 

Digitální technologie se ale ke mě dostávají oklikou. Kolekci, kterou chystám na podzimní výstavu v pražské galerii Leica, nechávám právě teď skenovat z negativů a tisknout. Mě se ten výsledek líbí, ale moje žena tvrdí, že moje ručně zvětšované snímky a skenované tisky jsou úplně jiný typ obrazu. Kde já vidím technickou brilanci, tam jí schází autorský vklad při zvětšování.

 

 

 


 

 

 

ŽIVOTOPIS

Jiří Hanke se narodil v roce 1944 v Kladně. „Můj tatínek byl původně zaměstnancem berního úřadu. Po roce 1948 se dobrovolně rozhodl odejít na dělnické místo do kováren Poldi. Nemohl se dívat na to, jak jeho kolegové ohýbají páteř a podepisují vstup do komunistické strany. I já mám problém hrát komedii před lidmi, kterých si nevážím,“ zdůrazňuje. 

 

Hanke absolvoval gymnázium a poté usiloval o studium na Přírodovědecké fakultě UK. Nebyl přijat, nabídli mu však možnost přejít na Vysokou školu zemědělskou v Praze-Dejvicích. Nabídku využil, školu však po roce opustil. 

 

Nastoupil do oddělení vymáhání nesplácených úvěrů kladenské spořitelny, kde pracoval dlouhých 41 let. Ve volném čase hrál na kytaru v beatové skupině Barclay, zabýval se folkovou hudbou, z rozstříhaných novin a časopisů vytvářel koláže. Později tuto techniku opustil a plně se orientoval na sociální, portrétní a konceptuální fotografii. V roce 1977 založil a do současnosti vede Malou galerii České spořitelny v Kladně. 

 

Je autorem řady známých fotografických projektů, mj. portrétů rockových a jazzových interpretů s názvem Stop time, sociálně-dokumentárního souboru Lidé z Podprůhonu, konceptuálně zaměřených portrétních souborů Otisky generace, Podnikatelé a TV Image nebo dokumentárně-krajinářských projektů Ozvěny a Periferie. Jeho nejznámější řadou jsou Pohledy z okna mého bytu. Jiří Hanke je manželem výtvarnice Jiřiny Hankeové, se kterou má 2 děti. 

 

 


 

 

TECHNIKA

Jeden digitál v rodině stačí

Jiří Hanke se dostal do kontaktu s fotografií už v dětství, vážné tvorbě se však začal věnovat až ve svých 30 letech. „První fotoaparát Altisa 6x6 jsem dostal od otce, později jsem používal jeho Flexaret. Pak jsem začal fotografovat koncerty a na to mi střední formát nevyhovoval,“ říká Hanke. Pořídil si kinofilmovou Praktiku, tu následně vyměnil za Petri TTL a nakonec za použitý Asahi Pentax a Horizont. 

 

„Je třeba si uvědomit, jaká byla doba. Když jste chtěl třeba kolo, musel jste mít známé v obchodě, kteří vám řekli, kdy ho budou mít. Pak jste celou noc spal na chodníku před obchodem a ráno jste často zjistil, že pro celé Kladno přivezli jen dva kusy. S fotoaparáty to bylo podobné – nešlo zajít do obchodu a prostě si nějaký koupit,“ připomíná. 

 

Nyní používá Nikon FM2, Rolleiflex 6x6, Mamiyu RB67 na portréty a japonský Widelux na panoramata. Tyto přístroje mu věnoval jeho švýcarský přítel Jiří Vurma, který před lety přecházel na digitál a zbavoval se analogového vybavení.

 

Celý život pracuje s černobílou analogovou fotografií a tento způsob práce nehodlá měnit. „Jsem s analogovou prací spokojený. Barevně a digitálně fotografuje moje žena a já tvrdím, že jeden digitál v rodině stačí,“ dodává. 

 

 


 

 

PÍSŇOVÝ TEXT (kdyby bylo místo – Hankeho písničkářská tvorba ze 70. let – Rodné město)

...

A kolem město horníků

tančí si v rytmu valčíku

nad tím vším září noční tmou 

hvězda co padá oblohou.

Je město hezké na pohled

není mu ale pomoci

já viděl hovno, hovno, ho- vno-ci.

 

 


 

 

VÝSTAVA

Chcete-li vidět snímky Jiřího Hankeho, navštivte do 21. srpna 2011 výstavu v Národním muzeu fotografie v Jindřichově Hradci nebo si počkejte na vernisáž projektu Já, Kladno a osmdesátá, která se uskuteční 22. září 2011 v pražské galerii Leica. 

 

...

Vloženo: 21.06.2011 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět


Copyright - © 2010 Petr Vilgus      Soukromá sekce

Creative Commons License
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52