Přehled akcí

« Listopad 2017 »
Po Út St Čt So Ne
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Petr Vilgus na facebooku

Petr Vilgus na Facebooku

Odkazy

Ondřej Liška

Petr Štěpánek

Zelená Praha

Prahou na kole

Cyklojízdy

Archív webu

Archív článků

Aktuální článek

Exkurze do rezervace humoru

Kultivovaný humor je vzácné zboží. V televizi vám ho většinou neukáží, v hospodě nad pivem slušný vtip nevysedává, v novinách se od úvodníku po sport nevyskytuje. Pokud mi nevěříte, zkuste se občas upřímně zasmát s vyprsenou dívkou Blesku nebo si v noci pusťte k popukání osvěžující záznam debaty ze schůze poslanecké sněmovny.

 

Ale bez legrace. Češi si možná sami o sobě myslí něco jiného, ale já jsem přesvědčený, že náš národ si s jemným humorem právě netyká. Upřednostňujeme řachandu a nejrůznější bolestivé trefy do pozadí či rozkroku známé z pořadu Neváhej a toč. Čistokrevný noblesní humor jakoby od nás v tichosti emigroval do zemí, kde mu snad budou lépe rozumět. Ať už se smysl pro komično z českomoravské kotliny v nedávné době vystěhoval nebo zde nikdy nepobýval, faktem je, že jeho nedostatek se zoufale odráží také v české fotografické tvorbě. 

 

Z mě neznámých důvodů je naprosto v pořádku, pokud učitelé na odborných školách vysvětlují svým žákům systém svícení zátiší, skladbu obrazu při zachycování aktu nebo logickou stavbu příběhu při sestavování dokumentárního souboru. Teoretizování o humoru ve fotografii se však příliš nenosí a cvičení na stejné téma se většinou nezpracovávají. 

 

S humorem na snímcích se to má jak s cirkusovým programem. Takové drezúry koní, výšková akrobacie nebo žonglování zapálenými fagulemi je celoživotním tréningem vybroušené umění. Přesto se na něj lidé většinou dívají jako na primitivní zábavu provozovanou zloději slepic. Samozřejmě nemusím dodávat, že 99,9 % těch, kteří se na cirkusáky či na fotografické humoristy dívají skrz prsty, jejich výkony nikdy nedokáží napodobit. 

 

V českém fotografickém řečišti se prosazují zejména díla, která jsou technicky dokonalá, mají od počátku do konce domyšlený koncept, jsou zádumčivá, hlubokomyslná a řešící velká témata typu smrt, zrození, životní cesta, lidská identita. Světlo na slunci dostávají veleváženě se tvářící autoři a jejich dílo vyznačující se obdobným charakterem, případně nejrůznější úlety a kurátorské produkty. Jemné humorné fotografie, ty drobné zářící úsměvy na jinak zakaboněném nebi české fotografie, přežívají na okraji, mimo významné galerie, mimo katalogy moderní tvorby.

 

Humor na špičce jehly

Jak ulovit do své sbírky kvalitní exemplář chráněného živočicha zvaného humor fotografický? A jak tento lov uskutečnit, aby výsledkem štvanice na legraci nebyl zabitý vtípek nabodnutý na jehličce ve vitrínce, ale naopak výstavní kus, kterému autorův talent propůjčil nesmrtelnost?

 

Ke kvalitnímu snímku prakticky v každém fotografickém žánru vedou dvě možné cesty – pozorovatelská a stvořitelská. Buď může autor po vzoru Františka Dostála bloudit městem a číhat na ty správné chvíle nebo se pokusit vystavět v ateliéru či plenéru vlastní scénu. Ani jedna cesta není jednodušší než druhá. Ani jedna nevede po růžových lístcích přímo k cíli a na každé čekají úskalí a krizové chvíle. 

 

Nejzákeřnější pastí na fotografa legračních scén je fakt, že humor je záležitostí individuální. Co je pro jeden národ, kulturní nebo sociální skupinu či jednotlivce legrace, to druzí mohou chápat naprosto odlišně. Dělení humoru na stupnici k popukání > veselé > nic moc > hloupé > nevhodné > skandální > odsouzeníhodné ovlivňují výchova, náboženství, vzdělání, intelektuální rozhled, životní zkušenosti a společenské konvence. Tato slova nepředstavují konstanty, ale veličiny pohyblivé v čase a prostoru. 

 

To je riziko a zároveň naděje fotografova. Někde jsem četl, že Marlboro byly původně cigarety určené pro ženy. Produkt se na trhu neuchytil a od zastavení výroby jej zachránila až změna zacílení značky z kavárenských žen na mužské obdivovatele drsných kovbojů z divokého západu. S tímto marketingem se z krachující značky stala jedna z legend, startovní retko nemalé skupiny dnešních „profesionálních“ kuřáků, kteří si na rozhraní základní a střední školy chtěli připadat jako (v té době na rakovinu umírající) Marlboro man. A tak jako u škodlivých cigaret, i u zdraví prospěšného humoru často lze k úspěchu dospět prostřednictvím toho, že se nám podaří nalézt a oslovit novou, pro náš styl vnímavou skupinu diváků. 

 

Dech senkrovny vs. smějící se oči

Jak už jsem zmínil, domnívám se, že solidní humor je jednou z položek červeného seznamu ohrožených druhů. A to jsem v tuto chvíli myslel především na odnož verbální, nikoliv vizuální. V obrazu, a zejména pak ve fotografii, je hledání humoru malým dobrodružstvím. Tím spíš, pokud se má jednat o zábavu mezinárodně srozumitelnou a ideálně též odkazující k aktuálním událostem či jevům. 

 

Svět už je bohužel takový, že levná věc se prodává lépe než ta dražší, ale kvalitnější. Že voliči hodí svůj hlas spíš populistům s velkým množstvím billboardu než těm, kdo nabízejí svou jasnou vizi. Že pokleslý a nevkusný hulákající humor rozjaří větší masu než intelektuálně svěží a úsměvné přemítání. A opět zde fotograf narazí na stejné dilema jako i u jiných tvůrčích žánrů: podbízet se davu nebo tvořit pro menšinového diváka? 

 

Klasik a mistr české žertovné fotografie František Dostál mi během přípravy loňského rozhovoru řekl: „Není vůbec jednoduché najít hranici mezi jemným obrazovým humorem a přízemním primitivismem.“ Plně toto jeho prohlášení schvaluji. Náš časopis se vždy bude snažit o hledání tohoto rozhraní, vždy bude své čtenáře směrovat k takovému pohledu na uměleckou tvorbu, který bude upřednostňovat kvalitu před obecnou popularitou. Cílem vás i nás, tedy tvůrčích fotografů, by měly být takové snímky, které na tvářích diváků okolí vyloudí upřímný, nenucený a neškodolibý úsměv. 

 

Na následujících stránkách naleznete příklady tvorby fotografů, jejichž díla si vážíme, které oceňujeme a které nabízíme našim čtenářům jako zdroj inspirace. Samozřejmě, že každý z nás může povýšeně ohrnout nos a prohlásit: „To není umění, vždyť je to jen taková legrácka.“ Ano, možná to je pravda. Ale ať po autorech z následujících stránek hodí kamenem ten, koho otištěné veselé snímky aspoň na zlomek vteřiny vnitřně nerozzářily a nepotěšily. A není to náhodou tak, že optimismus a niterná radost je pro život každého z nás důležitější než tisíc a jedna do fotografie přetavená deprese?

...

Vloženo: 22.04.2011 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět


Copyright - © 2010 Petr Vilgus      Soukromá sekce

Creative Commons License
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52