Přehled akcí

« Listopad 2017 »
Po Út St Čt So Ne
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Petr Vilgus na facebooku

Petr Vilgus na Facebooku

Odkazy

Ondřej Liška

Petr Štěpánek

Zelená Praha

Prahou na kole

Cyklojízdy

Archív webu

Archív článků

Aktuální článek

Ticho, procházíte zátiším

Dnešní doba umělecké práci s předměty příliš nepřeje. Pravda – každý den jsou na světě exponovány miliony „zátiší“. Důvodem jejich vzniku však nebývá tvůrčí hnutí v myslích fotografů, ale potřeba formou efektního snímku prodat zboží. My se zde však nebudeme zabývat provoněnými kompozicemi sendvičů, hranolků a středního nápoje ani pohledy na haldy potravin, jejichž jediným spojujícím momentem je o pár haléřů nižší cena. V tomto vydání DIGIfota se pokusíme naznačit, jakými směry se ubírá současné umělecké zátiší. Dámy a pánové, utiště se. Právě vstupujeme do zátiší.  

 

V minulém čísle našeho časopisu jsem hovořil o krajině jako o klasickém námětu nejen pro fotografy, ale i pro další výtvarné umělce. Dnes se společně podíváme na další tradiční žánr – na zátiší. Jedná se o obor, který – ač se to nezdá – je poměrně obtížný. Zatímco u živé fotografie autor může neustále doufat v to, že počká a atraktivní scéna se mu před objektivem sama vytvoří, při záznamu neživých předmětů berlička jménem náhoda pomáhá jen zřídka.

 

Obrázky z oblaků rtuti

Mezi prvními fotografiemi, které v 30. letech 19. století vytvořil Louis Jacques Mandé Daguerre, byla celá řada zátiší. Také jeho následovníci často vytvářeli na draperii harmonicky rozmístěné skupiny předmětů. Toto zaměření na statické objekty bylo pochopitelné – jednak motivy i kompozice vycházely z tradičního malířství, jednak světelnost tehdejších objektivů a citlivost desek prakticky vylučovala fotografování čehokoliv v pohybu. Jak krajina, tak zátiší, umožňovaly tehdejším světlotvorným umělcům používat dlouhé expoziční časy, aniž by se z prostoru před objektivem ozývaly stížnosti.  

 

Ne nadarmo se tvrdí, že v zátiší se nejlépe odráží doba, ve které daný snímek vzniknul (resp. do jakého období se stylizuje). Střídají se zde druhy rekvizit, jejich barevnost, design, rozmístění i četnost. Také pojetí zátiší ve fotografii se v průběhu desetiletí vyvíjelo ve shodě se změnami ve společnosti. Od tradičních scenérií typických pro výtvarné umění se fotografie začala přiklánět k modernějšímu obrazovému jazyku a i současní progresivní výtvarníci se snaží koncentrovat náš dnešní svět do pohledů na esteticky uspořádané předměty. 

 

Budiž (dobré) světlo

V úvodníku tohoto článku jsem se zmínil o dnes nejběžnější formě „takyzátiší“ – reklamní fotografii. Pravdou však je, že drtivá většina produktových fotografií je spíš než tvůrčí hrou prostým mechanickým otiskem. 

 

Kudy však vede rozhraní mezi uměním a řemeslem? Je samozřejmé, že v oblasti fotografie (a v podstatě v jakékoliv tvůrčí disciplině) málokdy nacházíme jasné hranice. Umění není železná opona mezi západem a východem a proto je vždy žánrové i technické pohraničí poněkud rozmlžené. Pokud bych však na strážnici kunsthistorických pohraničníků byl obviněn z tvůrčího převaděčství a během výslechu byl přinucen udat podrobnosti, pak bych se do protokolu zmínil o dvou podstatných skutečnostech – o kompozici snímků a o jejich osvětlení. 

 

Umělecky ztvárněné zátiší by mělo vykazovat znaky působivým způsobem zvládnuté kompozice. Předmět (či předměty) by měl být zachycen tak, že i ve výtvarném laikovi by pohled na něj měl vyvolat jasnou odezvu. A osvětlení? Slovo fotografie se většinou překládá jako kresba světlem. Položte si na stůl katalog libovolného obchodního řetězce a vedle něj například zátiší od Josefa Sudka. Na jednom snímku bude jasně vidět, že fotograf pracuje s osvětlením jako s jednou z rekvizit a vědomě jím obraz dotváří. Že autor je pánem světla a jeho aktivním uživatelem. Z druhého snímku na vás vykoukne tvůrčí génius, který je schopný exponovat podvečerní snímek panoramatu Hradčan pomocí vestavěného blesku. 

 

Plastické světlo patří k hlavním spolupracovníkům fotografa zátiší. Není podstatné, jestli je jeho zdrojem okno, žárovky nebo zábleskové zařízení. Důležité je, aby tyto technické prostředky dokázal autor ovládnout a využít. 

 

Dva krát dvě dělení

Moderní vs. klasické. Aranžované vs. nalezené. Do takových podskupin lze rozdělit rozvětvenou rodinu fotografického zátiší. Klasické zátiší vychází z tradic výtvarného umění. Pracuje s obdobnými kompozičními zásadami, volí obdobný obrazový jazyk i odpovídající rekvizity. Typickým doplňkem takových scén je nařasený pruh látky, který často vytváří pozadí obrazu, na němž leží fotografované předměty a který volně přechází i do popředí. Najdeme zde většinou sklenice, džbány, hrnky či misky, nápoje, ovoce nebo kuřácké potřeby. Na druhou stranu, klasická forma neznamená vždy klasický obsah. V klasických kompozičních mantinelech se mohou pohybovat snímky, které použitými předměty, provedením nebo celkovým vyzněním na hony vzdálené barokním scénám z Národní galerie. Připomínám zátiší s částmi lidských těl od Joel-Petera Witkina a jedním dechem dodávám, že tímto příkladem nechci inspirovat naše čtenáře k práci s mrtvolami v domácích podmínkách. 

 

Fotograf na stopě

Cesta k zajímavému pohledu na předměty může vést po dvou odlišných stezkách. Buď může autor zátiší sám vytvořit nebo nalézt. Aranžovaná tvorba klade větší důraz na autorovy kompoziční schopnosti. Vyžaduje, aby měl představivost, trpělivost a ochotu trávit dlouhé hodiny mezi čtyřmi stěnami ateliéru. Nalezené zátiší autor nesestavuje, ale objevuje. Takové scény vznikají většinou nahodile, bez prvotních uměleckých záměrů. Předměty se nakupí na lidmi opuštěném místě nebo naopak tam, kde je v každé chvilce míjejí tisíce chodců bez toho, aby v jejich rozmístění hledali cokoliv neobvyklého. Až osobnost umělce, který hledá, vidí a nachází víc než ostatní, tyto magické kombinace zviditelní pro ostatní. Výřezem, kompozicí, vynecháním barvy, použitím širokého či dlouhého objektivu fotograf odfiltruje rušivé prvky a ponechá na snímku jen ty, které obrazu a jeho účinku prospívají. 

 

Ani o jedné ze zmíněných metod nelze prohlásit, že je jednodušší nebo že s její pomocí dosáhneme lepších snímků. Jak aranžované, tak nalezené zátiší je vzrušujícím procesem testování vlastní pozornosti. Jak aranžované, tak nalezené zátiší rozhodně stojí za zkoušku. 

 

Kukátko do duše autora

Jsem člověkem, který drtivou většinu textů nepíše rukou, ale na počítači. Před nedávnem jsem byl nucen napsat souvislejší text psacím písmem. Když jsem pak zpětně hodnotil svůj výkon, dospěl jsem k závěru, že grafolog by z mého rozklepaného a neumělého rukopisu jistě vyčetl zjevné rysy mentální retardace. 

 

Nevím, jestli existuje psychologický obor, který se zabývá rozkrýváním osobnosti člověka prostřednictvím jeho snímků. Pokud je „fotografologie“ – tj. zkoumání fotografického rukopisu skutečným oborem a ne jen mým momentálním výmyslem, pak věřím, že právě zátiší je ideálním žánrem pro takovou diagnostiku. Výběr rekvizit, jejich rozložení v ploše, barevnost draperie, celková tonalita snímku, výšková či šířková kompozice, snaha otrocky se podobat nějakému vzoru nebo naopak realizovat vlastní představu – to vše odráží autorovo vzdělání, vyzrálost, rozhled i vize. 

...

Vloženo: 27.09.2009 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět


Copyright - © 2010 Petr Vilgus      Soukromá sekce

Creative Commons License
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52