Přehled akcí

« Listopad 2017 »
Po Út St Čt So Ne
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Petr Vilgus na facebooku

Petr Vilgus na Facebooku

Odkazy

Ondřej Liška

Petr Štěpánek

Zelená Praha

Prahou na kole

Cyklojízdy

Archív webu

Archív článků

Aktuální článek

Vladimír Birgus na 180 stranách

Profesor Vladimír Birgus patří k jistotám české fotografie. Většina lidí však zná především jeho práci teoretickou, pedagogickou a kurátorskou. Je to logické. Zatímco prezentaci jiných autorů věnuje většinu svého času, k obsáhlému shrnutí vlastního díla a života se dostal až letos. V Domě umění v Opavě a v Muzeu umění v Olomouci vystavil své fotografie z let 1972–2014, v nakladatelství KANT vydal 180 stránkovou publikaci. 

 

Na maily Birgus odpovídá v šest ráno, v době oběda i v půl druhé v noci, při konzultacích se studenty ohromuje detailní znalostí každého sebebezvýznamnějšího článku otištěného ve Fotografickém obzoru z doby, od které nás dělí téměř sto let. Displej notebooku jej osvětluje během jízdy autem, ve vlaku i hotelovém pokoji. Letiště, ze kterých cestuje na světové fotofestivaly, umělecké veletrhy a hodnocení portfolií, jsou pro něj stejně přirozeným prostředím jako pro většinu z nás tramvajová zastávka. 

 

Na Vladimíra Birguse by zřejmě patřila nálepka workoholika. Člověka, který je tělem i duší provázaný se svým oborem – fotografií – a který prakticky neustále myslí na svou práci. Kdo této charakteristice nechce věřit, ať zalistuje seznamem výstav, knih a článků, které jsou zde drobným písmem nahusto uvedené na stranách 166–179. A komu by se i těchto 14 stran zdálo málo, ten ať si všimne drobné poznámky, že se jedná pouze o výběr těch nejreprezentativnějších zářezů v Birgusově kariéře.

 

Život na 180 stranách

Samotná kniha Vladimír Birgus, fotografie 1972–2014 je rozdělena do několika samostatných bloků. V úvodu najdeme text Štěpánky Bieleszové, který zahrnuje autorovo působení v oblasti tvůrčí, publicistické, kurátorské a pedagogické. Kapitoly jsou bohatě prokládaný ilustracemi, které většinou korespondují s textem. 

 

V části věnované fotografickému dílu jsou jako doprovodné ilustrace publikovány málo známé snímky, které odkazují na Birgusovu tvorbu v oblasti inscenované fotografie a aktu v 70. letech. Kapitola o činnosti publicistické a kurátorské je ilustrována obálkami knih a katalogů, sekce pedagogická přináší vážné i nevážné záběry z FAMU a zejména z opavského Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity. Tato Birgusova “domácí půda” je zde představena od přednášky dějin fotografie až po šlehačkovou bitvu, která proběhla v rámci oslav 50. narozenin Jindřicha Štreita. Mimochodem, právě tyto snímky vypovídají mnohé a dobře Birguse charakterizují. Vyzařuje z nich hluboká láska, se kterou přistupuje k jednomu ze svých “dětí” – Institutu tvůrčí fotografie. Škole, kterou přetvořil z místa pro vzdělávání amatérů při Svazu českých fotografů na největší českou vysokoškolskou instituci pro profesionály, kde lze získat plnou nabídku vzdělání i titulů od bakaláře po doktora. Ze snímků vyzařuje blízké sepětí mezi pedagogy a studenty i mezi skupinou pedagogů navzájem. 

 

Text kurátorky fotografické sbírky Muzea umění Olomouc Štěpánky Bieleszové zařazuje Birgusovu tvorbu do českého i světového kontextu. Když charakterizuje jeho tvorbu, hovoří o subjektivním dokumentu, o záznamu jemně vypointovaných příběhů, které jsou dílem kombinujícím náhodu, trpělivé pozorování a mistrné vypravěčství. Definuje jej jako zobrazovatele prchavých momentů s přízračnou atmosférou. Všechny tyto termíny se na popis autorovy tvorby hodí, zvláště pak na první dvacetiletí barevného období. Aktuální tvorba se posunula do mnohem subjektivnější polohy.

 

Svéráz Birgusova lovu

Černobílé záběry jsou založeny na principu “lovu” scén v městské džungli (vypovídají o tom třeba občasné přímé pohledy fotografovaných do objektivu či jejich snahy dlaní zakrýt svou tvář před objektivem), barevné jsou už svým pojetím jinde. 

 

V černobílé minulosti se občas objevují symboly minulého režimu, které využívaly i další dokumentaristé 80. let 20. století. Nenajdeme tu však hlubokou melancholii Viktora Koláře, poetickou lidskou vzájemnost známou z díla Jindřicha Štreita a většinou ani ironizující nadhled typický třeba pro Danu Kyndrovou. Birgus zachytil svět jaký byl s citem pro to vyhmátnout takové typy, které danou dobu dokonale symbolizují. Pikantní jsou záběry z komunisty pořádaných manifestací, kde se protínaly znuděné tváře těch, co přišli z donucení, s nadšenými výrazy fanatiků z ozbrojených milicí komunistické strany. Není to však zlá a škodolibá poloha, ale poloha sociologicky analyzující. 

 

Černobílá tvorba Vladimíra Birguse (stejně jako pozdější tvorba barevná) vznikala prakticky v celé Evropě. Vidíme vedle sebe Londýn, Bukurešť, britský Bradford i turecký Istanbul, vidíme nikoliv elitu národa, ale běžnou ulici. Zejména černobílé fotografie mohou vzdáleně připomenout třeba snímky významného českého reportéra Miloně Novotného, jehož záběry z Londýna 60. let 20. století jsme před nedávnem měli možnost obdivovat v galerii Leica v Praze.

 

Barevná tvorba, které se autor věnuje už od 80. let minulého století, je svým vyzněním odlišná. Fotograf zde většinou nereaguje na bezprostřední a neopakovatelnou akci, ale v určitém prostředí, světelné situaci a rozložení prvků číhá na tu správnou chvíli. Na ten moment, kdy jednotlivé střípky dějů dají dohromady fotografii, u které stojí za to se zastavit. Birgusův subjektivní dokument není založen na informaci, o které se racionálně přemýšlí, ale na pocitu, do kterého se my diváci snažíme vcítit. A zde se uplatňuje jedna tvůrcova deviza – autor ve svých obrazových metaforách a symbolech s dominantním motivem samoty uprostřed davu jde divákům hodně naproti. Ve svém praktickém díle se nesnaží vytvářet intelektuální mlhu, do svých snímků nevnáší rádoby umělecké kódy, které by jeho snímky znečitelnily pro běžnou společnost. Nestaví na složitých symbolech, ke kterým musí divák najít správný klíč. Je srozumitelný vlastně pro každého vnímavého návštěvníka galerie i pro každého držitele jeho monografie, který k snímkům přistoupí s otevřenou myslí a ochotou se nechat zaujmout nečekanou scénou. 

 

Každý z nás čas od času zažívá zajímavé světelné i dějové situace a je fascinován tímto dějem. Jen menšina z nás je natolik otrlá, aby se posadila a dívala se na vznikající a zanikající události deset dvacet minut. A pouze pár lidí v takové chvíli pozvedne aparát a zaznamená scénu pro ostatní. Birgusovo dílo odráží autorovu fascinaci faktem, jak je svět krásný, barevný, ale často i smutný, jak je naplněný pomíjivým dějem, příběhy, situacemi a střety osob a věcí, které jak termojaderná fůze v reaktoru trvají jen zlomky sekund. 

 

V barevné části publikace dochází k seskupení fotografií nikoliv podle data vzniku, ale podle převládající barevnosti. Jsou tu ostrovy vybarvené do červena, modra či zelena. Nejčastějšími motivy jsou ulice, mořské pobřeží nebo dopravní prostředky, lidé vydělující se z davu, kontrasty mezi veřejným a privátním světem, věci, které mnoho vypovídající o lidech i bez jejich přítomnosti. 

 

V posledních letech se však Birgus ve svých fotografiích posouvá mnohem subjektivnějším scénám. Postupem času v jeho fotografiích dochází k ústupu od barevné dravosti a zaplněnosti obrazů směrem ke komornějším snímkům, často jen se statickými motivy. Zdá se, že postupuje od fascinace situacemi k jejich analýze, od studií jiných lidí ke studiu samotného autora a jeho myšlenkového nitra. 

 

Grafická úprava v pozadí

V případě monografie monografie Vladimír Birgus, fotografie 1972–2014 na mne problematicky působí oddělení černobílé a barevné produkce. Osobně bych, přestože chápu výhody zvoleného řešení, publikoval snímky v rámci jediné kapitoly bez této separace. Druhou – ani ne výtkou, ale spíš námětem k zamyšlení – je poznámka ke grafické úpravě. Je krásná, bezchybná z hlediska čistoty sazby i výtvarného účinku, promyšleně pracující s dvojicemi snímků i jednotlivými záběry na dvoustranách. Nicméně je otázka, jestli tak reprezentativní představení Vladimíra Birguse nemělo být podtrženo nějakými originálnějšími prvky v úpravě knihy, které by reagovaly na vizuální podněty z fotografií. Úprava je zde totiž jen doplňkem k publikovaným fotografiím, nikoliv jejich sebevědomý partnerem. 

 

 

Dílo Vladimíra Birguse je úctyhodné. Za 40 let činnosti v oblasti fotografie Birgus dokázal připravit neobvykle vysoký počet výstav, na kterých pomohl prosadit díla českých tvůrců na mezinárodní scénu, ale i představil tvorbu několika zapomínaných autorů. Sestavil knihy a napsal články, prostřednictvím kterých seznámil české i zahraniční publikum s fotografy, u kterých často nově definoval jejichž pozici v dějinách tohoto uměleckého žánru. Dlouhá desetiletí vede Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, který je pro studenty unikátním místem pro studium i setkávání. Kde jinde než na ITF studuje téměř polovina cizinců a kde jinde než tady může docházet k mezinárodní výměně informací i k přeshraniční spolupráci? Zde zmiňovaná kniha připomíná, že Birgus není jen pedagog, kurátor, publicista a vědec, ale i výrazný a nepřehlédnutelný fotograf. Je dobře, že je na světě. Kniha Vladimír Birgus, fotografie 1972–2014, i autor snímků v této monografii.


INFORMACE

Vladimír Birgus, fotografie 1972–2014. Text a rozhovor: Štěpánka Bieleszová, grafická úprava Petr Šmalec. V české a anglické verzi vydalo nakladatelství KANT ve spolupráci s Muzeem umění v Olomouci. 180 stran, 29,7×25,7 cm, cena na kosmas.cz 765 Kč. 

...

Vloženo: 01.08.2014 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět


Copyright - © 2010 Petr Vilgus      Soukromá sekce

Creative Commons License
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52