Tisková zpráva
- 15.06.2014
- Nové pražské stavební předpisy
- 01.10.2013
- Zelení: Místo zdražení jízdného žádáme nižší sazbu DPH a více investic do veřejné dopravy
- 02.08.2013
- Praha 8 automobilová, dříve, než si myslíte
Výběr aktualit
Výběr z fotogalerie
Aktuální článek
Fotografická tvorba v Polsku a Maďarsku 1900–1945 - 1/3
Přiznám se, že mne v minulosti téma polské ani maďarské fotografie nijak nevzrušovalo. Důvodem mohl být například fakt, že naprostá většina obecných publikací ohistorii fotografie domácí maďarskou tvorbu a polské tvůrčí pokusy pomíjí. Obdobná situace je i v odborném školství, kde z časových důvodů jsou v rychlosti probírány pouze tučně vytištěná jména z fialového svazku Informatoria. Se značnou nadsázkou lze prohlásit, že většina studentů může získat mylný dojem, že v prvních sto letech existovala pouze česká, německá, francouzská, britská, sovětská a americká fotografie a zbytek fotografického světa byl zaplaven lvy.
Zejména maďarská fotografie však byla v meziválečném období natolik silná, že přecházet její výsledky s poukazem na její regionální význam není spravedlivé, rovněž výkony polských fotografů v oblasti fotomontáže jsou velmi originální a nabízí zajímavou sondu do života této válkami a nepokoji zkoušené země.
Během práce na tomto článku jsem zjistil, že odborné literatury pojednávající o polské a maďarské fotografii není mnoho. V knihovně FAMU jsem kromě Tauskových skript nenašel nic, v Národní knihovně v Praze rovněž. Polský institut i Maďarské kulturní středisko disponují velmi úzkou nabídkou knih spíše obecnějšího zaměření, k dispozici nebyly ani vhodné internetové zdroje. Nakonec mi nejvíce pomohli: můj školitel Vladimír Birgus, Magda Kolta z Maďarského muzea fotografie v Kecskemétu, Antonín Dufek z Moravské galerie v Brně, Krzysztof Jurecki z Muzea výtvarného umění v Lodži, Jurek Piwowarski z Vyšší pegagogické školy v Czestochowe a Lech Lechowicz. Všem za jejich pomoc děkuji.
Dříve, než se zaměřím na samotnou fotografickou tvorbu v Polsku a Maďarsku v prvních čtyřech dekádách dvacátého století, považuji za nutné učinit malou exkurzi do dějin této části střední Evropy. Historické zkušenosti Čechoslováků, Maďarů a Poláků vobdobí let 1900–1945 byly natolik odlišné, že po jejich shrnutí bude snazší pochopit nepřehlédnutelnou tématickou i kvalitativní propast mezi národními fotografiemi těchto tří sousedících zemí.
Střední Evropa v prvních sto letech po zveřejnění vynálezu fotografie
V dnešním globalizovaném světě, kde důsledkem politické krize v Indonésii je pokles burzy v New Yorku a strmý růst cen paládia je možná překvapující, jak slabé kontakty panovaly v meziválečném období mezi jednotlivými státy střední Evropy. Středoevropské dějiny v prvním století fotografie nebyly jednoduché, proto považuji za vhodné alespoň několika větami přiblížit historii této části kontinentu na přelomu století, v časech první světové války, po zániku rakousko-uherské monarchie a vzniku národních států, v meziválečném období a konečně v době vzplanutí nového mezinárodního konfliktu.
Střední Evropa v dějinách často představovala místo národnostních třenic a velmocenských her. Nejinak tomu bylo i po roce 1839. Lze konstatovat, že štěstí a úspěch jedné země byl vždy vyvážen porážkou druhé. Když si zalitavská část Rakouska-Uherska vymohla vyrovnání a nastoupila do své zlaté éry, Polsko v té době fakticky neexistovalo, české země paběrkovaly na periférii monarchie a zrnka slovenské kultury se beznadějně utápěla v maďarském moři. Nový československý stát byl s nadšením přivítán Čechy, Slováky a později i Rusíny, vznikl však na úkor Německa, Rakouska a zvláště poníženého Maďarska, které se muselo na základě Trianonské smlouvy podělit o své původní území nejen s Československou republikou, ale i Rumunskem a jugoslávským královstvím. Obnovené Polsko v té době značně přesahovalo své dnešní hranice. Pomnichovské období přineslo radost hitlerovskému Německu a fašistickému Maďarsku (a krátkodobé potěšení Polsku ze znovuzískaného Těšínska), opět to však bylo na úkor okleštěného Československa.
A příznačné pro tuto „přátelskou“ atmosféru podezírání a intrik bylo, že kupříkladu Československo iniciovalo obrannou alianci Malá dohoda, zaměřenou převážně proti územním nárokům svého souseda – násilně zmenšeného Maďarska. Spolek tvoříly kromě našeho státu ještě Rumunsko a Jugoslávie, tedy státy, které z Trianonské smlouvy těžily nejvýrazněji. Některé z nich ani neměly společné hranice a dohromady je dával jen společný nepřítel. Tyto historické zkušenosti osvětlují, proč středoevropské státy tehdy i v pozdějším období vyhledávaly své přátele spíš za sedmero horami než ve svém těsném sousedství. Pro tyto trendy netřeba zabíhat příliš do minulosti. Není to tak dlouho, kdy si Česká republika v období Klausovy vlády zakládala na umrtvení „visegrádské spolupráce“ středoevropských zemí, upřednostňovala separátní jednání jednotlivých států při cestě do Evropské unie a propagovala spíš než evropskou spolupráci kooperaci se Spojenými státy.
Dějiny střední Evropy připomínají v té době svou spletitostí brakový detektivní román či latinskoamerickou telenovelu. Vytváří se zde účelové aliance, někdejší spojenec se během několika let stává nepřítelem, v každém vládním prohlášení týkajícím se vztahů se sousedy je třeba hledat skryté narážky na nejrůznější domělé i skutečné křivdy. Toto území bylo svědkem vzestupů a pádů, počátků státních existencí i jejich hořkých konců. Například Uhersko v období po roce 1839 prodělalo složitý a bolestný přerod, křivka úspěšnosti jeho existence byla většinou zcela protikladná k běhu českých dějin. Teprve v roce 1840 zde byla úředním jazykem vyhlášena maďarština místo do té doby používané latiny. V revolučním roce 1848 je Windischgrätzovými vojsky rozehnán Slovanský sjezd v Praze a potlačeno pražské povstání. Když ve Vídni vypuká v říjnu další revolta, která donutí císaře k útěku, obsazuje Windischgrätz hlavní město a rozhání parlament. Tvrdě pronásleduje politické odpůrce režimu a pomáhá císařovu synovci Františku Josefovi usednout na trůn a znovu upevnit autoritativní režim.
Nepokoje v Uhrách začínají již v září stejného roku chorvatským povstáním proti uherské nadvládě. Po jeho porážce následuje vojenský zásah ze strany rakouské armády (prosinec 1848), na nějž Uhry odpovídají vyhlášením samostatného státu. Úspěšný protiútok Kossuthem reorganizované uherské armády donutí Rakousko požádat o pomoc ruskou říši. Maďaři zaskočení zezadu a z boku jsou poraženi 9. srpna 1849 u Világoše a kapitulují. Čeká je kruté potrestání, jakási maďarská Bílá Hora, kdy Uhry klesají na úroveň provinční země. Během jedné generace se však karta obrací a uherské země dosahují rakousko-uherského vyrovnání, čili faktického zrovnoprávnění obou částí monarchie. Maďarsko, zvláště jeho západní část, zažívá nebývalé vzkříšení národního života, Budapešť se rozrůstá na jedno z největších měst Evropy, na metropoli, která žije kulturním i společenským životem, s jehož intenzitou se tehdejší Čechy a provinční Praha ani v nejmenším nemůže rovnat. Polsko je na tom ve stejné době ještě hůře, už v roce 1795 přestal polský stát fakticky existovat a jeho území sklouzlo do pozice hračky velmocí. Tento stav vyvrcholil trojím dělením Polska mezi Rusko, Prusko a rakousko-uherskou monarchii. Proti cizí nadvládě vznikla řada neúspěšných povstání, obnovu státnosti však přinesl až rok 1918. Tomu předcházela první světová válka, jejíž výsledek přinesl na jedné straně rozpad Rakousko-Uherska na řadu národních států, na druhé straně způsobil trianonské ponížení Uherska (s obdobnými pocity byla přijata i versailleská mírová dohoda ve výmarském Německu), protože smlouva, od které se očekávalo spravedlivé rozdělení Evropy, se změnila na slepý trest pro domělé viníky válečného konfliktu. Vnucená smlouva nařidilala odstoupit podstatná území Maďarska sousedům – Československu horní Uhry a Podkarpastskou Rus, Rumunsku Sedmihradsko a Banát, Jugoslávii Chorvatsko a Bačku a Rakousku Burgenland, čímž se původní Uhersko zmenšilo o dvě třetiny.
Na území českých zemí a horních Uher vzniklo Československo, v Panonii byla založena drobnější Maďarská republika, ve které dva roky po jejím vzniku došlo k bolševickému převratu, který však byl vzápětí potlačen Hortyovou armádou. Na zdevastovaných bojištích východní fronty vznikl obnovený polský stát zaujímající nejen své dnešní území, ale i rozsáhlé oblasti Litvy, Běloruska a Ukrajiny. Na rozdíl od Československa se zde však prosadil polofašistický režim Józefa Piłsudského. Nedlouho po skončení světové války zahájilo Polsko za podpory Francie vojenský konflikt s obávaným bolševickým Ruskem, který skončil odstoupením části Litvy, Běloruska a Ukrajiny pod polskou správu. V květnu 1926 zde proběhl vojenský puč, v roce 1935 přijata protidemokratická dubnová ústava. V Maďarsku po porážce komunistické republiky rad v roce 1919 (následovala intervence československých a rumunských vojsk) a restauračních snahách krále Karla I. proběhl také posun k fašistickému autoritativnímu režimu.
Československo se po potlačení boševických a nacionalistických nepokojů na přelomu desátých a dvacátých let vydalo na cestu demokratizace, ve své době představovalo unikátní ostrov svobody v čím dál tím zmatenější situaci ve střední Evropě. Po Hitlerově převzetí moci v Německu bylo nejen cílem útěku řady levicových intelektuálů, ale i hromosvodem nenávistných kampaní nedemokratických vůdců. Svobodný duch Československa se začal vytrácet v konci třicátých let a definitivně se rozplynul v období po Mnichovské dohodě a zejména po 15. březnu 1939.
Československo, Maďarsko a Polsko – někteří fotografové se proslaví, ti druzí zůstávají ve své vlasti
Vzhledem k dnešní situaci se možná zdá překvapující, že v titulku vyjmenované středoevropské země a jejich kulturní představitelé neměly intenzivnější oficiální vztahy se svými bezprostředními sousedy. Je třeba si ale uvědomit, že tomuto kontaktu bránily důvody historické, politické i čistě praktické. Historické důvody jsem vyjmenoval v předchozích odstavcích, shrnout by se daly do věty, že štěstí a rozmach jednoho národa střední Evropy byl vždy vyvažován ponížením národa druhého. Když šlo Uhersko nahoru, české země zůstávaly na periférii, když Češi a Poláci získali svůj vlastní národní stát, Maďaři zažívali jednu z nejtemnějších chvil své novodobé historie. Politické podmínky rovněž nebyly dobré, ze strany fašizujících režimů nebyl zájem na spolupráci s okolními státy. Podstatou každého fašismu je systematicky budovaná nenávist k národnostním menšinám a bezprostředním sousedům a to ke vzájemné kulturní výměně nepřispívalo. Odlišný byl stav vnitřní bezpečnosti těchto států, zatímco v Maďarsku probíhaly vojenské puče a bolševické převraty, Polsko protahovalo první světovou válku nesmyslným útokem na sovětské Rusko, v Československu se naproti tomu ujala demokracie a kromě neúspěšného pokusu o fašistický puč na konci dvacátých let a vleklé hospodářské krize v letech třicátých zde vládl relativní klid. Třetí důvod – čili praktické pohnutky – vycházely z toho, že ani jeden z těchto států se v oboru fotografie nestal revolučním zvěstovatelem nových tvůrčích či technických poznatků a tudíž teoretické vzájemné vztahy by jednotlivé účastníky neobohacovaly natolik, aby se to zdálo ve větším měřítku výhodné. Z tohoto pohledu bylo vhodnější hledat inspiraci v Německu, Francii, Spojených státech a dalších technologicky, společensky i kulturně vyspělejších demokraciích.
Zuvedených důvodů byla pravděpodobně vyšší četnost setkávání fotografů z Československa, Maďarska a Polska mimo území jejich domovských států, zejména pak v uměleckých školách a fotografických ateliérech v Německu a Rakousku. Z mnoha těchto center připomínám mnichovskou školu Lehr- und Versuchsanstalt für Photographie, Chemigraphie, Lichtdruck und Gravure (studenty byli mimo jiné Čech František Drtikol či Maďar József Pécsi), vídeňská Höhere Graphische Lehr- und Versuchsanstalt (mimo jiné Rudolf Balogh), ateliéry Rudolpha Duhrkoopa v Berlíně (Olga Maté, Dénes Rónai, Aladár Székely, Jósef Pécsi nebo Rudolf Balogh), Hugo Erfurtha v Drážďanech (Aladár Székely, Jan Bułhak) nebo Nikoly Perscheid v Berlíně (Angelo, Aladár Székely). Zcela výlučné postavení měl desavský a později berlínský Bauhaus, který představoval skutečnou křižovatku pro umělce ze střední avýchodní Evropy a který byl inspirací jak pro své studenty, tak pro širší veřejnost prostřednictvím stránek časopisů a odborné literatury.
Odchod do zahraničí nepředstavuje vždy jen trvalou emigraci. Důležitým prvkem vumělecké tvorbě je i možnost krátkodobých pobytů v jiných jazykových a kulturních oblastech, možnost konzultovat své práce s renomovanými výtvarníky či jen „nasávat“ tvůrčí atmosféru ve významných centrech uměleckého světa. Styk se zahraničními tvůrci dává šanci na tolik potřebnou sebereflexi, konkurence smazává zhoubný pocit sebeuspokojení a nutí umělce lépe asrozumitelněji formulovat svůj osobitý umělecký názor.
Polská „kolonizace“ zahraničí a zejména pak Spojených států amerických je všeobecně známá (i když je pravdou, že až na Weegeeho, jsem o významější emigraci fotografů z této země nenalezl hodnověrné důkazy), rovněž Maďarsko v meziválečném období představovalo významného exportéra tvůrčího ducha. Na rozdíl od něj česká kulturní emigrace stejně tak jako cesty „na zkušenou“ nebyly mezi československými autory nijak časté. Kromě Drtikololova pobytu na mnichovské Lehr- und Versuchanstalt für Photographie, studií Blühové na Bauhausu, Rösslerova pobytu ve Francii, Auerbachovy dokumentace exilové vlády Edvarda Beneše, Sitenského práce pro Royal Air Force a vč eské fotografii zcela netypického odchodu Alexandra Hackenschmieda do USA nemáme mnoho dalších fotografů, kteří by v tomto období prošli stejnou zkušeností jako mnozí jejich maďarští kolegové. Mezi důvody tohoto nepoměru může patřit mimo jiné rozdílná politická situace v Polsku a Maďarsku na straně jedné a v Československu na straně druhé. Zatímco fašistické režimy z valné části levicově zaměřené představitele avantgardy a další umělce svobodného ducha fakticky izolovaly a nepřímo k odchodu tlačily, Československo poskytovalo v podstatě svobodné prostředí pro uměleckou tvorbu, naopak v období po nacistickém převzetí moci v Německu se stalo příjemcem tamní levicové emigrace.
Řada badatelů se shoduje, že „východní střední Evropa“ (tím myslím neněmeckou část této oblasti) byla a možná dodnes je příliš provinčním místem na to, aby se tu uplatnili skuteční giganti vědy a kultury. Mnozí autoři, mimo jiné maďarský historik Károly Kincses míní, že naprostá většina fotografů z jeho země neměla šanci se dopracovat mezinárodního věhlasu, pokud neopustila svou vlast a nevydala se na západ. Tvrdí, že Uhry byly vždy rodištěm řady vzdělaných vědců a šikovných umělců, nedokázaly je však nikdy dostatečně docenit. Toto tvrzení obhajuje mimo jiné tím, že z dvanácti držitelů Nobelovy ceny, kteří jsou maďarského původu, žádný neprožil ve své vlasti nejvýznamější část svého života. Jako příklad z oboru fotografie uvádí dvojici autorů Mártona Munkácsiho a Karoly Eschera, kteří původně spolupracovali v jednom maďarském periodiku a měli obdobný talent i šance na to se prosadit. Pak Munkácsi odešel do Berlína a později do USA a dosáhl světového věhlasu, naproti tomu Escher zůstal ve své vlasti a jeho mezinárodní proslulost je přes dosažené výsledky minimální (rovněž ale přiznává, že toto tvrzení neplatí zcela univerzálně, Drtikol či Sudek také neopustili svou vlast a přesto jsou považováni za jedny z nejvýznamějších autorů meziválečného období).
Podobně jako jinde, i v českých zemích, Polsku a Maďarsku se fotografie v končícím devatenáctém století dostala do do hluboké krize, když zcela podlehla diktátu trhu a místo experimentů a novátorství si osvojila obrazová klišé, schematismus, mechanické „ofotografování“ skutečnosti bez sebemenšího tvůrčího záměru. Vznikaly tak miliony bezduchých fotovizitek většinou podprůměrné kvality, nejednalo se zde ani v nejmenším o invenční práci se světlem či pozadím, ale o značně idealizující zrcadlo pro fotografované. Na tento stav reagovala piktorialistická (či jak já raději říkám výtvarnická) fotografie, která si vytkla za cíl vrátit tomuto oboru umělecké tvorby její „umělečnost“ a smazat v té době rozšířený názor, že fotografie je v nejlepším případě jen formou technického řemesla. (Tento názor byl však natolik zakořeněný, že například v českých zemích probíhala teoretická diskuze na téma „je fotografie uměním?“ i v třicátých letech dvacátého století, tedy v době, když už fakticky svůj umělecký základ v praktické rovině prokázala.)
Proti vžité představě fotografa jako „obsluhy reprodukčního zařízení“ se snažila bojovat škola výtvarnické fotografie, jejíž náročné technické postupy i ideové základy byly propagovány prostřednictvím právě zakládaných fotografických spolků a odborných časopisů, v rámci mezinárodních salonů pak byly výsledky práce fotografů-výtvarníků prezentovány široké veřejnosti. Piktorialismus tak nastoupil úspěšnou cestu do ateliérů i exteriéru a natolik proměnil myšlení fotografů, že v další fázi vývoje pro ně bylo dlouho těžké přijmout fakt, že i ostrá detailní fotografie elektrické cívky nebo pnoucí se rostliny dokáží být uměleckou výpovědí.
Přelom devatenáctého a dvacátého století představuje zlomový moment ve vývoji umění. Do té doby univerzální slohy, které vždy zasahovaly malířství, hudbu, architekturu či design užitných předmětů a byly platné pro významější část Evropou kolonizovaného světa, jsou nahrazeny méně přehlednou různorodou paletou stylů, škol či individuálních tvůrčích názorů. Podobně jako secese ve výtvarném umění, i piktorialistická fotografie byla posledním celosvětovým univerzálním slohem, který byl platný ve Francii, zemích Rakouska-Uherska, Polsku i v dalších oblastech. Definitivním koncem tohoto synchronizovaného vývoje uměleckých stylů byla první světová válka, po jejímž skončení například Maďaři naskočili do vlaků živé fotografie, sociofotografie a vlasteneckého stylu (silná rovněž byla válečná fotografie z období let 1914–1918), Poláci naproti tomu zvolili kombinaci setrvávání vpiktorialistickém duchu v kombinaci s avantgardně orientovanou fotomontáží. V českých zemích ana Slovensku se neprosadil žádný dominující či státem určovaný tvůrčí proud, vytvářely se tu jak drtikolovské ušlechtilé tisky, Funkeho či Wiškovského snímky ve stylu nové věcnosti, Sudkovy intimní zátiší, Rösslerovy diagonální kompozice, Paďoukovy experimenty, Teigeho fotomontáže či vlastivědná fotografie Plicky, Ehma a amatérských spolků, ve východní části republiky byla obdobně jako v Maďarsku silná i sociální fotografie.
Je třeba ještě připomenout jeden závažný a z pohledu historika nikoliv nepodstatný rozdíl mezi českou fotografií a touto uměleckou disciplinou v sousedních státech. Obětí války či občanských násilností jsou vždy nejen lidé, ale i materiální hodnoty včetně uměleckých předmětů. České země válečné ničení v období obou světových konfliktů dvacátého století prakticky minulo a díky tomu se zachovala většina prací z předválečných let. Jinak tomu bylo v případě Maďarska, kde u výrazné části autorů je v životopisu uvedena poznámka, že část jejich archivu byla zničena při bombardování (např. Rudolf Balogh, István Kerny, György Klözs, Dénes Rónai nebo fotografie z první světové války André Kertésze), obdobně je to i ve válkou značně devastovaném Polsku.
Ztohoto pohledu má česká fotografie výhodu, že se i dnes může odvolávat na existující díla autorů první republiky, nikoliv jen na „duchovní“ odkaz fotografů let minulých.
Pokračování na Fotografická tvorba v Polsku a Maďarsku 1900–1945 - 2/3
...Vloženo: 04.09.2003 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: | Zpět
