Aktuální článek
Tereza z Davle: Fotografie jako pudová záležitost
Rozhovor s Terezou z Davle
S Terezou a jejím desetiměsíčním synem jsme se sešli v novém domě na předměstí Prahy. Stroze zařízený byt jim dočasně sloužil jako útočiště před zimou, která se rozhostila v jejich rodinném domku po poruše vytápění. Pili jsme dobrou kávu a voňavou citronádu, snídali jsme koblihy. Malý Alexandr lezl okolo nás, neúspěšně se pokoušel schodit televizi a podbarvoval naše povídání žádostmi o jídlo, pití a další služby.
Tereza z Davle je milé rozčepýřené děvče, které by málokdo považoval za matku dvou dětí. Má v sobě přetlak energie a při hovoru nešetří gesty ani smíchem. Patří k těm šťastným lidem, kteří se na své životní cestě několikrát potkali se štěstím. Dělá práci, která jí baví, vydala svou monografii Feminissimo a připravuje výstavu volné tvorby pro pražskou galerii Leica.
Často o sobě mluvíte jako o autorce, pro kterou je podstatnější výsledný dojem ze snímku než technická kvalita. Musíte jít nadšencům jemného zrna a brilantní ostrosti hodně na nervy...
Je pravda, že můj vztah k technologii fotografie je vlažný. Ostrý snímek bez šťávy pro mě není nic víc než zvládnuté řemeslo. Já jsem rozlítaný typ autora, který je při práci ponořený do prožívání celkové atmosféry a málokdy se zajímá o nějaké detaily typu parametry expozice či perfektního ostření.
Legrace je, že se mě lidé na vernisážích ptají, jakou clonu a který filtr jsem u toho kterého snímku použila. Nevěří mi, že si nepamatuji ani ohniskovou vzdálenost objektivů a myslí si, že před nimi skrývám nějaké úžasné tvůrčí tajemství. Občas se mi stává, že mě nějaký ustaraný pán na mé výstavě přivede před zvětšeninu a začne mi s trpělivým hlasem vysvětlovat, kde všude jsem udělala chyby a na co bych si příště měla dávat pozor.
Co na takovou kritiku a dobré rady odpovídáte?
Vím, že moje fotografie nejsou dokonalé a ani o to neusiluji. Všechny ty řeči vycházejí z pokřiveného názoru, že dobrým fotografem může být jen ten, kdo to vše zvládá po praktické i teoretické stránce. A přitom je na světě tolik lidí, kteří třeba neznají noty a umí krásně zpívat...
Ve fotografii jste autodidakt. Zabývala jste jí od malička?
To ne. Přestože můj dědeček byl vyučený fotograf a pradědeček akademický malíř, já jsem se k fotografii dostala až v 18 letech. Když jsem byla malá, hodně jsem kreslila. Nejčastěji uhlem nebo tužkou a jako hlavní motiv jsem měla nahé ženy. Většinou šlo o takové surrealistické výjevy – např. akt, který měl místo hlavy telefonní sluchátko.
Byla jste dobrá studentka?
Většinu školního času jsem prožila ve svém vnitřním světě a když jsme psali písemku, dokázala jsem ji vypustit a sledovat veverku šplhající po lípě na školním dvoře. Odpoledne jsem trávila hlavně procházkami v přírodě, péčí o jezevčíka nebo kreslením. Taky jsem milovala maminčiny časopisy Kino a babiččiny staré snímky hereček Marlene Dietrich nebo Adiny Mandlové. Od dětství jsem byla obklopena fotografickým glamourem.
Kam jste zamířila po základní škole?
Vystudovala jsem sice střední ekonomickou školu, ale upřímně lituji firmu, která by si mě najala na zpracování účetnictví. Pracovala jsem jako recepční nebo jako asistentka v reklamní agentuře. Univerzitu jsem tehdy nezkoušela. Až teď chodím na vysokou školu zaměřenou na cestovní ruch.
Proč jste tehdy i dnes nezkusila výtvarnou školu?
Jednou mě kamarádi přesvědčili, abych zkusila přijímačky na FAMU. Vyzvedla jsem si pokyny pro zájemce o studium a když jsem si přečetla, že mám nafotografovat vajíčko, tak jsem ten papír vyhodila. Fotografování vajíčka mě vůbec nezajímalo. Já bych tam klidně chodila poslouchat zajímavé přednášky, bavit se s lidmi, ale nechtěla bych tam studovat.
Nemyslíte si, že vám ve vaší tvorbě škola chybí?
Rozhodně by mě tam naučili techniku, na které mým kritikům tolik záleží.
A myslíte si, že by vám ta škola něco vzala?
Možná by mě chtěla připravit o moje vidění a doplnit ho něčím dalším, čímž by se celá ta moje tvorba rozplizla.
Je ale pravda, že se jako autorka měním. Dříve mě bavil jen akt, nyní už mě zaujmou i melancholické krajiny, květiny a hlavně nalezená zátiší. Pořád sebou nosím malý filmový kompakt za 300 korun, kterým si tyto scény zaznamenávám. Člověk bez výtvarného citu by řekl, že fotografuji „hromady ničeho“. Když to tak půjde dál, třeba za 15 let zjistím, že už mě vajíčko ve fotografii oslovuje a na školu se přihlásím.
Jaké byly vaše fotografické začátky?
K osmnáctinám jsem od babičky dostala peníze. Rozhodla jsem se, že si za ně nekoupím boty ani kabelku, ale že je investuji do fotoaparátu. To rozhodnutí byla pudová záležitost. Mým prvním snímkem byl akt kamarádky Ivy, kterou jsem zachytila na louce nad Davlí. Tato moje modelka pracovala v baru Kamzík na Starém Městě v Praze, kde jsem o pár měsíců později měla svou první výstavu.
V té době se z vás stala Tereza z Davle?
Kamzík byl místem setkávání zajímavých lidí. Sedávali tu třeba výtvarník Rittstein, herci Kodet nebo Štěpánová, skladatel Vrba, spisovatel Poštulka nebo písničkář Hlas. Bar provozoval krásný muž, který si říkal Mungo. Byl to pábitel, malíř, hudebník, milovník Rolling Stones a občasný herec (hrál třeba kníratého seladona na diskotéce ve filmu Vrať se do hrobu). Dokázal úžasným způsobem propojovat lidi, rozdávat inspiraci a taky měl rád ženy. Když viděl moje fotografie nahých dívek, rozhodl se, že mi uspořádá výstavu. A když psal pozvánku, nevzpomněl si na moje příjmení a proto mě uvedl jako „Terezu z Davle“.
Řekl bych, že během několika měsíců se z vás stala profesionální fotografka, která se živí volnou tvorbou i komerčními zakázkami.
Můj začátek byl hodně hektický. Fotografie z mé první výstavy z roku 1996 si koupila řada lidí, které Mungo přesvědčil, že musí podpořit začínající umělkyni. Dva měsíce poté se mi ozval muž, který měl velkoobchod s luxusním spodním prádlem. Nechal si u mě vyfotografovat svou manželku a později i reklamu na jeho zboží. Dlouho mi však trvalo, než jsem se odvážila požadovat za své snímky peníze.
Jak jste se dále vyvíjela?
Můj život, to není přímočará cesta odněkud někam. A i v přístupu k fotografii to bylo podobné. Hodně jsem fotografovala, zachytila spousty krásných dívek, ale po několika úspěších a výstavách v roce 1998 jsem zaznamenala hluboký tvůrčí útlum. Chvíli jsem dokonce měla pocit, že se už k tomuto oboru nikdy nevrátím.
Co se stalo?
Ateliér na Hradčanské, který jsem využívala společně s dalšími dvěma fotografy, navštívil zloděj. Kolegům ukradl jen techniku, u mě ve čtyřech šanonech našel negativy s akty a vzal je taky. Toho muže – specialistu na ateliéry – nakonec chytili. Policii vypověděl, že filmy skutečně ukradl, ale že ty šanony byly těžké a tak je hned před naším domem hodil do kontejneru.
Přišla jste tak o celý archiv?
Z mé ranné tvorby mi nezbylo nic víc než pár zvětšenin. Žádné filmy, žádné fotoaparáty. Zmizela i zakázka pro Playboy, kterou jsem v té době dokončovala a materiál na výstavu v Berlíně. Tehdy jsem využila nabídky mého amerického přítele a odcestovala jsem na čtyři měsíce odpočívat na Aljašku.
Zkoušela jste zde fotografovat?
Zkoušela, ale neuspěla jsem z finančních důvodů. Nikdy jsem nebyla zvyklá platit svým modelkám za fotografování, protože jsem to chápala tak, že naše spolupráce je výhodná pro obě strany. Na Aljašce po mě místní dívky, většinou striptérky, chtěly až 500 dolarů za jedno fotografování.
Po návratu domů jste navázala na to, co přerušil zloděj a kontejner?
V té době mi bylo 25 let a hodně se v mém životě změnilo. Zemřel Mungo a z baru Kamzík se vytratila atmosféra nepřetržitého mejdanu zajímavých osobností pražské kulturní scény. Začala jsem žít se svým současným manželem. Přišla jsem o důvody, proč zůstávat v Praze a tak jsem se odstěhovala do rodinného domku v polabských Kounicích. Začala jsem se starat o kočky a o zahradu. Poprvé jsem otěhotněla a stále méně jsem měla potřebu stresovat se komerčními zakázkami.
Když jste nefotografovala reklamu, jak jste se živila?
Vedle prodeje uměleckých fotografií, což není jistý zdroj příjmů, jsem začala soukromě fotografovat ženy z bohatých rodin a tuto práci dělám dodnes. Bohaté paničky, manželky úspěšných mužů nebo naopak samostatné manažerky a podnikatelky za mnou přicházejí a nechají si vytvořit soubor aktů, portrétů pro osobní účely. Například chtějí dát svému partnerovi originální dárek nebo mají zájem zdokumentovat období, kdy byly nejkrásnější. Je to vlastně pořád stejný model. Bohatí se nechávají od umělců portrétovat – kdysi olejovými barvami na plátno, dnes fotoaparátem na baryt.
Je to pro vás jen způsob, jak vydělat peníze, nebo vás taková práce baví?
Hodně mě to baví. Jde v podstatě totéž, co dělám ve volné tvorbě, jen za to dostávám zaplaceno. V 99 % případů mám naprosto volnou ruku v tom, co a kde budeme fotografovat. A přestože bych si mohla dovolit opakovat stále stejná místa a stejné pozy (klientky si snímky pořizují jen pro svou potřebu) snažím se to dělat individuálně. Společně vybíráme oblečení, vymýšlíme místo fotografování a spolupracujeme na výběru definitivních snímků. Díky tomu se z většiny zákaznic staly moje přítelkyně a naše vztahy nekončí momentem odevzdání zvětšenin nebo vypáleného CD.
Vypáleného CD? Vím o vašem letitém odporu k digitálním technologiím...
V případě zakázek pro „paničky“ nabízím dvě možnosti – buď fotografování na film a ruční zvětšeniny s tím, že výroba bude trvat půl roku nebo digitální snímky ihned.
U digitálních technologií mám nějakou podvědomou obavu, že ty fotografie ve virtuální podobě se jednoho dne vypaří a zmizí. Pro mě je práce s analogovými přístroji přirozenější. Jsem chaotický typ a například dodnes neumím vypnout svůj mobilní telefon. Když chci mít v letadle jistotu, že je skutečně mimo provoz, vytáhnu z něj baterii. S počítačem jsem se učila pracovat několik let a když už jsem to zvládla, kamarád mi koupil nový. V něm je všechno jinak a já se můžu začít učit od začátku. DVD přehrávač raději nechávám ovládat svého pětiletého syna.
Kolik takových zakázek děláte?
Záleží na ročním období. Většinou tak dvě až tři do měsíce, před loňskými vánoci to byly i dvě dámy týdně.
Do jaké míry podléháte přání zákaznic i modelek spolupracujísích s vámi na volné tvrobě, které na fotografiích chtějí vylepšit svůj vzhled?
Občas ke mě přijde žena s fotografií ze společenského časopisu a přáním, abych jí podle tohoto vzoru počítačově nafoukla prsa, odretušovala vrásky nebo zahustila vlasy. V takovém případě jí zklamu – jsem ochotná odstranit dočasné flíčky na tváři, ale vše ostatní nechávám v přirozeném stavu.
Jaké máte oblíbené prostředí?
Ateliér je pro mě nouzový prostor. Nejraději pracuji v exteriérech nebo v krásných autentických interiérech. Protože se však snažím vyhnout použití umělého světla, musím dobře rozmýšlet čas fotografování a pečlivě sledovat předpověď počasí.
Jak velký je váš realizační štáb?
Naprostou většinu práce dělám sama. Při práci mám ráda intimní atmosféru a tu by lidé okolo rušili.
V celém rozhovoru mluvíme pouze o fotografování žen. Pracujete také s muži? V Blesku o vás nedávno napsali, že si myslíte, že nazí muži jsou směšní.
Přestože to psali v Blesku, je to pravda. Fotografovala jsem několik kluků a nikdy to nedopadlo dobře. Já například netuším, jak esteticky zaznamenat mužské genitálie... Navíc si nedovedu představit, jak přistoupím v baru k vhodnému muži a řeknu mu „máš nádhernou postavu, pojď se o půlnoci svléknout na nádraží v Českém Brodě a zapozuj mi pod pouliční lampou“. U dívek s tím nemívám problém. Kdykoliv jsem chtěla, aby se mi vybraná dívka svlékla, tak jsem toho dosáhla.
Leckdo by mohl říct, že z onoho jiskření mezi ženou-fotografkou a mužem-modelem by mohly vzniknout zajímavé snímky.
To je právě ono. Já mám ráda muže. Ale to přirozené jiskření mě ruší do té míry, že se mi špatně fotografuje. Obecně nemám ráda stres a napětí. Neprovozuji sporty, protože netoužím po adrenalinu. Bojím se používat lanovku, létat letadlem i jezdit na kole. I za normálních okolností je ve mě napětí až až a nepotřebuji se dobrovolně dostávat do situací, které to ještě zhorší.
Využíváte většinou neprofesionální modelky. Proč?
Profesionálky před aparátem nasadí jeden ze standardních výrazů tváře, zkombinují to se standardním postojem a dá velkou práci je donutit, aby přestaly hrát tuto hru.
Mám stálý okruh zhruba pěti žen a dívek, se kterými pracuji. Vzhledem k mé povaze je nutné, abychom měli těsné osobní vztahy. Mám totiž občas takové „fotoabsťáky“. To pak volám kamarádkám a toužebně je lákám, aby pokud možno ihned přišly a nechaly se fotografovat.
ŽIVOTOPIS
Pětatřicetiletá fotografka působící pod pseudonymem Tereza z Davle se narodila Hořicích. Dětství a fotografické začátky prožila v povltavském městě Davle. „Moji rodiče nebyli výtvarníci. V rodině jsme však měli pradědečka – akademického malíře a dědečka fotografa. Nikdy mě nepřestane mrzet, že děda zemřel dva roky před tím, než jsem si koupila první aparát,“ zdůrazňuje.
Vystudovala střední ekonomickou školu, pracovala jako recepční nebo jako asistentka v reklamní agentuře. Volný čas trávila ve skupině umělců a bohémů okolo baru Kamzík v Kamzíkově ulici v Praze. Jeho majitel, který si říkal Mungo, uspořádal v roce 1996 Terezinu první výstavu. Krátce poté dostala svou první fotografickou zakázku. „Zlom nastal o dva roky později, kdy jsem byla okradena nejen o fotoaparát, ale také o všechny filmy. Určitou dobu jsem si myslela, že už se k tomuto oboru nevrátím,“ říká.
V současnosti se živí jako fotografka aktů, které vytváří pro soukromé účely zákaznic. Nadále pokračuje i ve volné tvorbě, kde se vedle aktů a portrétů začínají objevovat také nalezená zátiší. Před dvěma lety vydala obsáhlou monografii Feminissimo. Na jaře 2011 představí novou sérii aktů na výstavě v pražské galerii Leica.
Tereza z Davle žije v Kounicích u Českého Brodu. Má pětiletého syna Olivera a desetiměsíčního Alexandra.
TECHNIKA
Digitální snímky se jednou vypaří
Tereza z Davle není typ fotografa, který by si zakládal na obdivu k moderní technice. Málo nebo vůbec si pamatuje modelová čísla aparátů nebo ohniskové vzdálenosti objektivů. “Nepovažuji takové věci za podstatné. Je to stejné jako při malování – taky se nikdo výtvarníka neptá, jakou značku štětců používá pro svou tvorbu. O to se zajímají možná restaurátoři, ne běžní zájemci o uměleckou tvorbu,” poznamenává Tereza.
Jejím prvním přístrojem v 90. letech 20. století byl Canon EOS 1000. Pořídila si jej za peníze, které dostala od babičky k 18. narozeninám. Později si koupila stařičkou Flexaretu, Pentax 6x7, Canon EOS A2e, Canon EOS 5 a konečně digitální Canon EOS D5. Pro zachycování nalezených zátiší používá Olympus mju, který nosí stále při sobě.
Otázku fotomateriálů příliš neřeší. Začínala s filmy Foma, které společně s Ilfordy Delta a Kodakem T-Max P3200 používá dodnes. Veškerou práci v komoře včetně vyvolávání filmů a zvětšování provádí vlastnoručně.
“Volnou tvorbu zachycuji pouze na film. Digitální fotoaparát používám pro ty zakázky, kde je jedním z požadavků zákazníka rychlost zpracování. Nemohu si však pomoct – jsem přesvědčená, že se ty virtuální snímky jednoho dne vypaří a zmizí,” říká fotografka Tereza z Davle.
WEB
www.terezazdavle.com
...
Vloženo: 14.02.2011 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět
