Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Jiří Křenek: Fotografování jako autoterapie

Jiří Křenek je znám především jako špičkový fotograf motoristického sportu, zejména závodů Formule 1. Ve své volné tvorbě se orientuje na subjektivní dokument, jehož prostřednictvím zachycuje novinky, které významně zasahují do našeho každodenního života. Zajímá se o uniformitu moderního prostředí a o její vliv na život uživatelů těchto míst. Je přitahován moderními rituály a přetechnizovanou odcizeností. Na první pohled se mohou Křenkovy fotografie zdát banálním popisem skutečnosti, důkladnější zkoumání však odhalí řadu děsivých pravd o dnešním světě. Jeho fotografie nejsou optimistickou zprávou, často vyzařují hlubokou melancholii, i když se na nich vyfotografovaní smějí.

Rozhovor s Jiřím Křenkem

Kde bydlíte, kde nakupujete, čím voláte?
Chápu, na co narážíte. Snažím se žít v souladu s tím, co si myslím a co vyjadřuji ve své volné tvorbě. Bydlím v činžáku na pražských Vinohradech, nakupuji většinou v místních obchodech, bez mobilu se neobejdu, ale naučil jsem se ho vypínat.

Jak jde dohromady vaše zaměstnání, ve kterém fotografujete velmi komerční věci, s názory, jež prezentujete ve volné tvorbě?
Svou tvorbu dělím do dvou skupin. První je práce pro motoristické časopisy mého zaměstnavatele, kde je mou nejoblíbenější disciplínou a zároveň koníčkem fotografování závodů Formule 1. Dokumentaristické projekty jsou pro mne nadstavbou a relaxací.

Nemalou část vaší práce představuje fotografování motorismu. Jak jste se dostal k tohoto sportu?
Když jsem končil základní školu, maminka mi půjčila fotoaparát. Během pár týdnů jsem fotografování zcela propadl. K motorismu jsem se dostal náhodou. Když mi bylo sedmnáct, moje dívka pracovala v tiskárně a při úklidu pokažených výtisků si všimla inzerátu Světa motorů, ve kterém sháněli fotoreportéra. Její otec dělal ve vrátnici tohoto časopisu, a tak se jednou ráno zeptal ředitele vydavatelství na podrobnosti. Přihlásil jsem se do konkurzu a z více než dvaceti kandidátů vybrali mne. Auta a motorky jsem předtím nikdy nefotografoval, přesto to se mnou zkusili.

Kdy jste se poprvé dostal k Formuli 1?
Hned v prvním roce své práce pro časopis, v Maďarsku. Oficiálně jsem tam nebyl jako fotograf, ale jako člen záchranářského týmu.

Kolik fotografů má jako vy stálou akreditaci pro fotografování F1?
Celkem má akreditaci na celý ročník asi 85 fotografů z celého světa, z Česka jsem jediný.

Je fotografování F1 časově náročné?
Kvůli závodům bývám asi 20 prodloužených víkendů v roce mimo domov.

Kdo vás vysílá na závody F1?
Na závody jezdím již více než deset let díky velké podpoře zaměstnavatele a sponzorů.

Liší se závody F1 v jednotlivých zemích?
Na první pohled jsou tyto závody jedním rituálem za druhým. Fotograf tyto rozdíly vnímá intenzivněji. Jsou například okruhy rychlé a pomalé. Je třeba trať znát a pečlivě plánovat čas, materiál i síly.

Jak vnímáte rozdíl mezi staršími a novými okruhy?
Nové okruhy - Bahrajn, Malajsie nebo Čína - jsou nádherné, ale nudné. Fotograficky nejatraktivnější jsou staré tratě - Monako nebo belgické Spa. V Belgii část závodu probíhá na běžných silnicích, které jsou jen po dobu velké ceny uzavřeny pro jiná vozidla. Je tam například místo, kde závodní vozy projíždějí okolo autobusové zastávky.

Pohybujete se v prostředí, které lze nazvat výstavní skříní konzumní společnosti. Neuvažoval jste o nekomerčním dokumentu z prostředí F1?
Uvažuji o něm. Bohužel nejezdím fotografovat závody jako nezávislý dokumentarista a nemám na volnou tvorbu v tomto prostředí čas. Ale témat k fotografování se zde nabízí hodně. Různobarevně pomalovaní fanoušci, „pit girls“ - krásné holky ve firemních barvách, fotografové velkých cen, rituály...

Fotografujete na film, nebo čip?
Komerční snímky už dlouho digitálem. Letos jsem jím začal fotografovat i volnou tvorbu.

Je pro vás důležité, jakou technologií jsou vaše fotografie zaznamenány?
Ještě před časem byl přechod na digitál velkým krokem zpět. Teď už tyto problémy odpadly, na druhou stranu mě při pohledu na mé fotografie napadá, jestli mi tam nechybí nějaká technologická náhoda, chybička, zrno. Obrázky jsou tak ostré, že to až bolí.

Kdy jste naposledy pracoval černobíle?
Na vysoké škole. Během studií jsem udělal řadu černobílých projektů. Zásadní změnou pro mě byl předmět Barevný dokument vyučovaný Vladimírem Birgusem. Otevřel mi nový způsob vidění světa. Tím nechci říct, že jsem dříve nefotografoval barevně. Jen mě nenapadlo, jak může barva dokumentární snímek obohatit.

Před ITF jste studoval na Středním odborném učilišti pro fotografy v Praze. Není běžné, aby se člověk připravovaný na pozici „dělníka fotografie“ vypracoval do špičky.
Toto učiliště je zaměřeno na přípravu budoucích občankových portrétistů a zaměstnanců minilabů. Malá skupinka studentů má vyšší ambice. Za prohloubení svého zájmu o fotografii vděčím svým učitelům Aleši Kunešovi (dnes docentovi z ITF) a Jiřímu Škochovi. Kuneš vedl mě a pár dalších zájemců k cílevědomosti, chtěl po nás seminární práce a přesvědčil nás, abychom místo jednotlivých fotografií vytvářeli soubory.

Fotografujete teď nové projekty?
Věnuji se dokumentování inlajnových bruslařů. Bude se to jmenovat Be in 2, Be in 1 jsem začal vytvářet už minulý rok a jde o dokument o internetu kdykoli a kdekoli. Komunikace, chatování, online hraní...

Nedovedu si představit dokument o hráčích počítačových her.
Jde o fascinující druh zábavy mladé generace. Nemyslím tím jen domácí hráče, ale hlavně „profesionály“, kteří si na víkend pronajmou sokolovnu, nainstalují síť sestavenou z desítek počítačů, zhasnou světlo a několik dní hrají. Nejedí, nespí, hra je pro ně vším. Problémem tohoto tématu je, že je velmi nefotogenické. Fotografie člověka za počítačem v potemnělé místnosti nevypovídá jasně o tom, co se v tu chvíli děje. Není to snadná práce.

Podle jakého klíče volíte témata?
Fotograf, který začíná s dokumentem, si nejprve hledá vizuálně atraktivní motivy - domovy důchodců, výrazně se odlišující náboženské skupiny, cikány... Později si začne zvedat laťku a pokoušet méně jednoznačná témata. Důležitá pak není atraktivita prostředí, ale to, jak moc ho téma burcuje. Musí si pokládat řadu otázek a hledat na ně odpovědi. Fotografování dokumentu považuji za formu autoterapie a vyrovnávání se se světem.

Dá se říct, že během práce pochopíte např. obyvatele satelitních městeček?
Vytváření dokumentu není jen o nastavování clony a expozice. Vedu s fotografovanými rozhovor a hodně se dozvím. Zrovna u tohoto souboru však slovo „pochopit“ není na místě. Rozumím důvodům, proč se někteří lidé stěhují do „sídelní kaše“, jak satelitní městečka vystihl architekt Pavel Hnilička, přesto nechápu, proč svou situaci řeší právě takto.

Soubor o hypermarketech byl velmi pozitivně přijat. Dokument o životě v satelitních městech byl párkrát vystaven a pak ležel několik let bez veřejné prezentace. Proč?
Možná proto, že Městečka jsou méně kousavá. Nechtěl jsem být prvoplánově jedovatý jen proto, že kritizovat majitele šmoulích domů je módní.

Jednou jste řekl, že Městečka byla vaším nejkomplikovanějším projektem.
Potvrdily se mi teorie, že „satelity“ nejsou fungující vesnicí. Když jsem s Jindřichem Štreitem vytvářel dokument na Opavsku, zašli jsme do hospody, cukrárny, kostela nebo místního obchodu a vždy jsme se tam s někým dohodli na možnosti fotografovat. Satelitní města nemají žádné místo, kde by se jejich obyvatelé scházeli. Hospody tam nejsou, do těch starousedlických nově přišedší nechodí, nakupovat jezdí autem do vzdálených hypermarketů. Všechno je tam moc daleko, takže i do školy nebo pro noviny se jede vozem.

Když jste neměl možnost seznámit se s fotografovanými v hospodě nebo obchodě, jak jste to dělal? Skočil jste před jedoucí auto?
Připadal jsem si jak myslivec při čekání na vysokou. Číhal jsem hodiny, než jsem měl šanci někoho zastavit a poprosit o svolení k fotografování. Když jde satelitním městečkem chodec, je to podezřelé. A když má fotoaparát, pak je to určitě tipař pro zloděje. Přesvěčit obyvatele „satelitů“, že nejsem lump, to byla nejsložitější část mé práce.

 

Většina vámi sledovaných fenoménů nemizí, naopak, jejich vliv na společnost posiluje. Plánujete se za čas vrátit třeba k tématu člověk a mobil?
Jak jsem řekl, fotografování je pro mě formou terapie, a když se s tématem vyrovnám, už pro mě není provokativní. Soubor o hypermarketech jsem začal fotografovat v době, kdy jsme s rodiči jezdili každou chvíli do Makra. Štvalo mě to ošklivé prostředí, zamračení lidé, fronty a ve svém souboru jsem to ze sebe „vykřičel“. V případě mobilů nejde jen o telefon u ucha. Například v Japonsku jsou děti už od malička vychovávané k těsnému soužití s technikou a komunikacemi. Mnohokrát jsem tam zažil situaci, kdy jsem jel v metru po eskalátoru a okolo mě nebyl nikdo, kdo by se nedíval na nějaký displej. Možná je to pro někoho normální, ale pro mě je neuvěřitelné třeba to, když si lidé nejsou schopní říct zásadní věci z očí do očí. Když se partneři rozcházejí esemeskou.

 

 

---

 

Životopis
Čerstvý třicátník Jiří Křenek (nar. 1974) absolvoval Střední odborné fotografické učiliště v Praze, později Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Od roku 1992 pracuje jako fotoreportér v časopiseckém vydavatelství Alex Springer.

Za své fotografie získal řadu ocenění - mimo jiné dvě 1. místa v soutěži Czech Press Photo (2000, 2002), grant pražského primátora (2001), hlavní cenu Talentinum (2001), 1. cenu za nejlepší výtvarnou fotografii motoristického sportu v Paříži (2004) nebo Cenu Jaromíra Funkeho za druhé místo v soutěži o nejlepšího českého fotografa do 35 let (2004).

 

---

Čím fotí Jiří Křenek
Pro každodenní práci používá novinář z motoristického časopisu Jiří Křenek Nikon D100 s objektivy Nikkor AF-S 18-70 mm, F3,5-4,5, Sigma AF70-200 mm F2,8 a rybí oko Zenit 15 mm F2,8. V roli fotoreportéra závodů F1 pracuje Jiří Křenek s vlastním Canonem EOS 1Ds Mark II a objektivy Canon EF Ultrasonic 17-40 mm F4, Canon EF Ultrasonic 70-200 mm F 2,8 se stabilizátorem a Canon EF 600 mm F4. Pro zvláštní příležitosti využívá panoramatický fotoaparát Hasselblad X-Pan s objektivem 45 mm F4. K volbě fotoaparátu pro F1 poznamenává: „Zahraniční kolegové používají jiný model od Canonu, který má 8 milionů pixelů při osmi snímcích za vteřinu. Já jsem dal přednost kvalitě, můj aparát má jen čtyři snímky za vteřinu, ale dvojnásobné rozlišení.“

...

Vloženo: 10.11.2005 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---