Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Bratislava 2012: Epochální výlet na měsíc

Bratislavský měsíc fotografie a jeho OFF stín v letošním roce prožily další reprízu. Toto soužití dospělého usedlého festivalu prezentujícího převážně tvůrčí „jistoty“ a alternativní přehlídky zaměřené na umělecké hledání každým rokem prokazuje prospěšnost konkurence i v oblasti prezentace umělecké tvorby. Naštěstí již spolu festivaly nevedou tichý boj, ale postupně hledají cestu, jak společně vytvořit z hlavního města Slovenska také hlavní město středoevropské fotografie. Zatím se to projevilo ve společné distribuci propagačních materiálů i v „prolinkování“ druhého festivalu na webech www.mesiacfotografie.sk a www.offfestival.sk. Časopis FOTO navázal na tradici loni zaniklého DIGIfota a byl hrdým hlavním mediálním partnerem obou festivalů. 

 

Podzimní Bratislava dokáže být náladová dáma. Jeden rok přivítá své listopadové návštěvníky hřejivou náručí pozdního babího léta, jindy se zahalí do ojíněného pláště počínající zimy. Letos bylo toto velké maloměsto (či malé velkoměsto?) v dobrém rozmaru a rozdávalo úsměvy na všechny strany.

 

Ten velký, starší a usedlejší

Měsíc fotografie letos oslavil 22. narozeniny a představil v ulicích Bratislavy 20 individuálních a 8 kolektivních výstav. Součástí festivalu byly i přednášky, workshopy či hodnocení portfolií ze strany významných fotografů. Mezi nepřehlédnutelné výstavy letošního ročníku patřily zejména přehlídka tvorby reportéra Roberta Capy a odpůrce dětské práce Lewise Hinea. Ze současné tvorby nejvíce zaujala aktuální ruská fotografie. 

 

Pokud tvé snímky nejsou dobré, nebyl jsi dostatečně blízko, tvrdil reportér Robert Capa. Práce tohoto židovského světoběžníka maďarského původu, jednoho z nejvýznamnějších válečných fotografů 20. století, jsme měli příležitost vidět v budově Slovenské národní galerie. Capa byl díky svému talentu i díky vlivným médiím, pro které pracoval, tvůrcem dodnes platných obrazových symbolů. Namátkou připoměňme rozmazanou scénu z invaze v Normandii z roku 1944, posměšně hajlujícího amerického vojáka na budově Reichstagu v květnu 1945, záběry židovské imigrace do Palestiny nebo Padajícího republikána, kde je zachcen umírající voják během španělské občanské války. Právě posledně jmenovaný záběr po desetiletí vyvolává kontroverze kvůli nevyjasněné otázce, jestli autor autenticky zachytil smrt bojovníka nebo jestli tuto scénu voják pro fotografa sehrál. Zprostředkovaně pak tato scéna nutí diváka zamýšlet se obecně nad autenticitou fotografické reportáže a přijatelnosti manipulace se scénou ze strany reportéra. 

 

Přestože Capova výstava byla pojmenována Válečný reportér, jen menšina vystavených snímků zachycovala scény plné krve a smrti. Velmi často se tu naopak objevovaly prvky ironického humoru (stařec o holi vede vojenskou jednotku po tradičních vyšlapaných cestách) či taková forma zjednodušení, která dodnes funguje jako snadno čitelný popis určité situace (např. záběry osob v protileteckém krytu v Londýně, židovského učetele s dětmi nebo muže, který jak pilný mravenec stěhuje svůj majetek do nového domova ve Svaté zemi). Z některých záběrů naopak až mrazí, přestože na nich nenajdeme mrtvé – např. z trojice za sebou exponovaných mometek, na kterých lidé oslavující konec války byli bez varování ostřelováni posledními příslušníky německé armády.

 

Kvalitní, ale poněkud nudnou adjustáž snímků v galerii výrazně narušoval nepříjemně žlutooranžový nátěr zdí, který snad člověka děsil více než často surové scény na fotografiích. Je škoda, že Capovy reportáže zde byly vystaveny jen s minimálním komentářem, který by uvedl historie neznalého člověka do dobového i tvůrčího kontextu. A dvakrát škoda, že se zde vedle několika časopisů ze 40. let neobjevily prakticky žádné předměty, které by nám Capu představily nejen jako fotografa, ale i jako člověka. 

 

Křížová výprava proti dětské práci

Druhým historickým autorem letošního ročníku byl Lewis Hine, kterého většina z nás zná díky jeho snímkům zachycujícím sociálně kritický pohled na společnost začátku 20. století. Hine se tehdy podílel na dokumentaci dětí přistěhovalců a chudých členů společnosti, přičemž tyto snímky měly ve své době natolik silný účinek, že byly jedním z důvodů úředního zákazu práce nezletilých. Hineho záběry na schodech spících malých kolportérů novin, teenagerů pracujících v dolech či v tkalcovnách dodnes dojímají až k slzám. Představíme si díky nim nuzné poměry imigrantů, předčasně zkrácené dětství strávené dvanáctihodinovými směnami v továrnách, nedostek času na zábavu či jakékoliv vzdělávání a následkem toho vznik milionového zástupu lidí odsouzených ke stejnému živoření jako jejich rodiče. A zdůrazňuji – toto se nedělo někde v rovníkové Africe, ale před necelými sto lety v jedné z nejbohatších zemí světa. Lze se jen ptát – dokázal by dnes fotografický dokument o životě v romských ghettech nebo o smutném osudu lidí závislých na hazardu vybudit v politicích touhu pomáhat nebo je toto období „mediálních křížových tažení“ proti aktuálním problémům už jen kapitolou z minulosti? Mimo fotografií dětské práce se zde také objevily efektní, ale umělecky průměrné snímky ze stavby newyorského mrakodrapu Empire State Building. Propojení těchto dvou poloh autorovy tvorby bylo poněkud násilné, instalace zbytečně velkého množství zvětšenin na příliš malé ploše kvalitu Hineho díla tak trochu devalvovalo, čemuž přispíval i fakt, že se nejednalo o autorské či dobové originály, ale pouze o pozdější zvětšeniny. 

 

Mladá a ruská

Přehlídka mladé ruské fotografie v Domu umění doplněná o přednášku na stejné téma patřila k tomu nejlepšímu, co jsme letos v Bratislavě mohli vidět z aktuální tvorby. V české i slovenské společnosti přežívá preventivní despekt ke všemu, co k nám přichází z východu. Už proto je tak zajímavé konfrontovat se s aktuální tvorbou umělců ze zemí bývalého Sovětského svazu a srovnávat jejich způsob vidění světa s naším. Tamní umělci se postupně vyrovnávají s radikální změnou režimu a uvolněnými poměry ve společnosti. Často to přináší jen pouhou negaci předchozího období – tak jako dnešní lidová východoevropská architektura po desetiletích výstavby šedých uniformních paneláků otočila o 180 stupňů a libuje si v pestrých barvách. Ve fotografii tato cesta z extrému do extrému přináší často přeerotizované, velmi násilné či nihilistické scény zachycující duševně vyprahlý život zaměřený jen na uspokojování momentálních chutí. Výstava v Domě umění naštěstí tyto prvoplánové prvky obsahovala pouze z části.

 

Fjodor Telkov nafotografoval portréty syrotků z dětských domovů. Prosté světlo vycházející z jediného refektoru vytvořilo tvrdé stíny, které nechávaly vyniknout každé vrásce na tvářích dětí. Sugestivně nasvícené obličeje s potlačenou barevností možná trochu zjednodušujícím způsobem ilustrovaly smutek a bídu těchto dětí. Alexandra Demenkova zachytila černobílý dokumentaristický příběh o ruském venkově a dala tak vzniknout sondě do života lidí, o jejichž život se jinak zajímá málokdo. Dina Ščedrinskaja ve svých barevných triptyších sledovala svou niternu radost z pobytu na venkově a touhu po návratu do přírodního prostředí, Anastázia Tajlakova naopak portrétovala mladé muže a ženy, kteří se v naivní představě o šťastním životě ve velkoměstě rozhodli přestěhovat do Petrohradu a nyní zjišťují, že ani zde na ně nečeká štěstí bez práce.

 

Typickým projevem sovětské společnosti byla vnucená uniformita a vyrovnanost majetkových poměrů a příjmů. Rozvírající se nůžky mezi bohatými a chudými, mezi smetánkou a plebsem jsou námětem tvorby řady ruských autorů. Někteří se na tuto problematiku dívají ryze dokumentaristicky, jiní používají odlišný úhel pohledu. Kupříkladu Anna Skladmann vytvořila portrétní soubor dětí mimořádně bohatých rodičů v jejich rodinných sídlech. Tito mladí a bohatí připomínají svým oblečením cínové vojáčky či princezny s Disneyových filmů a přes všeobjímající luxus z nich vyzařuje vnitřní neukotvenost v tomto prostředí a dominance efektní formy života nad jeho obsahem. 

 

Ivan Michajlov se naproti tomu zaměřil na své dětství strávené na dětských hřištích, kterým v Rusku dominují herní prvky inspirované touhou po dobývání vesmíru. Rakety nejrůznějších tvarů, barev a funkcí zachytil autor bez dětí, často v noci či na sněhu. Tím z těchto obřích hraček vytvořil umělecké objekty, které jak zjevení z jiné planety spadly mezi obytné domy současného města. 

 

Aktuální ruská fotografie nám jednoznačně má co říct a je jenom dobře, pokud se kurátoři přestávají bát prezentace díla ze země, která pro nás kdysi byla vnuceným nejlepším přítelem.

 

V hlavní roli manipulace

Výstavní projekt distURBANces, který byl vystaven ve Francouzském institutu, zahrnoval práce více autorů z několika evropských zemí. Jejich společným jmenovatelem byly cílené hry s realitou. Francouz Cédric Delsaux například umístil do záběrů městské krajiny prvky z vědeckofantastických filmů, Slovinec Andrej Osterman zas zakomponoval do reálných scén modely z Lega. V obou případech se jedná o formálně dokonalou manipulaci, kdy umělec zkresluje realitu s cílem obohatit ji o svůj tvůrčí vklad. Divák se až musí ptát, jestli se jedná o proměnu reality v rámci počítačové postprodukce nebo jestli jde o dokumentární pohled na zlý sen diváka Hvězdných válek. 

 

Slovenka Jana Hojstričová vystavila v Mirbachově paláci několik souborů – mj. snímky těl svých rodinných příslušníků, která jsou zachycená téměř nebo úplně nahá. Autorčin pohled lidské tělo nijak neidealizuje a zachycuje jej s kriminalistickou přesností včetně všech jeho kladů i záporů. Druhý soubor nám dal nahlédnout do domácích interiérů, kde lidské postavy jak chameleoni splynuly s prostředím, které je obklopuje. Na rudé kožené pohovce zde sedí do stejného materiálu oděná postava, na posteli s jemným vzorem leží osoba zahalená do stejné dekorace. Lidé jakoby vlivem prostředí zapomněli na svou identitu a z touhy po nenápadnosti oblékli maskáče ve stylu standardního obýváku ala IKEA.

 

Historické fotografie Bratislavy od Josefa Hofera byly ke shlédnutí v Muzeu města Bratislavy. Tento autor mezi roky 1925–1945 dokumentoval slovenské město, jeho starobylou tvář i pronikání nových architektonických prvků do jinak starobylé zástavby. Vedle romantických dálkových pohledů či žánrových snímků z ulic zachytil vznik nových budov, obchodních domů, funkcionalistických svatostánků či úřadů. Jeho záběry svou kompoziční nenáročností občas připomínají díla německých uctívačů bauhauské školy.

 

V Domě umění dále byly k vidění projekt docenta Institutu tvůrčí fotografie Pavla Máry (jehož starší i nejnovější tvorba je rok od roku lepší), Andrej Balco vystavil druhý díl své sondy do brazilské společnosti, který nazval Domésticas II. 

 

Na závěr je třeba zdůraznit, že letošní Měsíc fotografie byl 22. krokem správným směrem. Mezi nejvýznamnější posuny vpřed patří méně skřípající organizace, více kvalitních výstavních projektů, relativně příjená (byť pouze slovensky psaná) internetová stránka a k tomu všemu zbrusu nový pletený svetr pro ředitele festivalu Václava Macka, který jej dostal jako dárek k životnímu jubileu. Přesto i letos jsme se zde setkali s nečekanými potížemi – např. v Muzeu města Bratislavy netušili nic o existenci permanentky na výstavy sdružené pod Měsíc fotografie, na Bratilavském hradě 12eurové předplatné nefungovalo vůbec a za výstavu tvůrčí dvojice Ondzik–Leňo bylo třeba zaplatit běžné vstupné. Od organizátorů Měsíce fotografie by to chtělo ještě o ždibec méně intelektuálské zadumanosti a více profesionální práce s médii a veřejností. Je totiž škoda, když nepochybně kvalitní přednášky zahraničních hostů v průměru navštíví jen zhruba 30 lidí nebo když většinu z návštěvníků vernisáží netvoří domácí, ale krátkodobí hosté z Čech nebo Polska.

 

OFF pod jednou střechou

Konkurenční OFF festival v minulém roce protáhnul zájemce o výstavy jak galeriemi v centru města, tak na vzdálených předměstích. Letos se jeho organizátoři rozhodli soustředit téměř všechny expozice na jediném místě – ve schátralém Pisztoryho paláci, ve kterém bylo v období socialismu muzeum sovětského revolučního vůdce V. I. Lenina. Půvabná budova na nevábné ulici připomínající dopravní stoku se před vernisáží naplnila k prasknutí. Společným podtitulem všech expozic bylo heslo Beauty and Bizarre. Fotografie na návštěvníka číhaly na každém rohu, zaplňovaly všechny stěny včetně schodišť a průchozích chodeb. 

 

Francouz Charles Fréger zaznamenal čistě portrétním či reportážním způsobem často absurdní a strašidelně působící lidové masky. Scény mohou vyvolávat dojem, jakoby se do běžných lidských situací a prostředí nějakým kouzlem vklínily nejrůznější nadpřirozené bytosti, které tyto situace parafrázují a snad i ironizují. Zajímavým experimentem byl projekt Art of Pornography od Slováka Branislava Štěpánka. Ten si dal tu práci a sledoval po dlouhé hodiny pornografické filmy, aby v nich našel scény připomínající tvorbu slavných umělců. A skutečně – pokud se člověk zadívá na Štěpánkovu pornoverzi díla Horst P. Horsta, Augusta Sandera, Alfreda Eisenstaedta nebo Roberta Mapplethorpa, nelze přehlédnout styčné body a podobnou – řekněme obrazovou poetiku. 

 

Chrámy nevkusu zachytila Tereza Lukavská ze zlínské vysoké školy. Vydala se do vykřičených domů, kde popisným a technicky chladným způsobem fotografovala Ordinérní pokoje. Nalézáme zde postele ve tvaru ženského přirození, prostou místnost určenou pro slast z bičování či měsíční ložnici umožňující sexuální vzrušení v nadpozemském stylu. Autorka nám, kteří podobné podniky nenavštěvujeme, přiblížila neznámý svět a naznačila, co vše jsme ještě v životě neviděli. 

 

Kolektivním dílem byla mozaila snímků z rekreační chaty Unigeo, kde skupina autorů naslouchala signálům vycházejícím z této stavby, které následně zachytili pomocí aparátů. Nejrůznější podněty a okamžité reakce pokrývaly jak mozaika nazeleno natřenou zeď jedné z výstavních místností. Naopak téměř vyprázdněná byla síň poskytnutá pražské portrétní fotografce působící pod pseudonymem Bet Orten. Ústřední fotografii Divokých matek, která se před pár měsíci stala hitem a objevila v několika českých časopisech, doplnila civilními fotografiemi této svérázné skupinky dam z pražského Karlína. 

 

Profesora Birguse jistě musel potěšit autor, který se na dovolené rozhodl tvořit ve stylu Něčeho nevysloveného. Daniel Laurinc v souboru Zlaté prázdniny záměrně přebarveným způsobem zachytil scény z oblastí masové rekreace. Dále jsme na OFF festivalu viděli rozměrné zvětšeniny propletených lidských těl v kombinaci s ovocem a mořskými živočichy od Elišky Kyselkové, Kataríny Támové a dalších fotografů ze zlínského ateliéru reklamní tvorby Univerzity Tomáše Bati. Objevily se tu prezentace studentů dalších vysokých uměleckých škol – FAMU (QueerDeer), ITF (I – Self-Portraits) a Umělecké univerzity z Poznaně. Na chodbě vystavovaly tvůrčí osobnosti spojené s Vysokou školou výtvarných umění z Bratislavy. 

 

Tři pracovní dílny

V urbanisticky zbědovaném podhradí Bratislavského hradu, které připomíná vše, jen ne centrum jedné z evropských metropolí, byla v rámci OFF festivalu zpřístupněna expozice tří tvůrčích dílen. Mladí umělci pod vedením autorů jako Jan Pohribný, Jindřich Štreit nebo Dita Pepe pracovali na krajinářských, dokumentaristických a módních sériích, které následně představili na společné výstavě. Některé snímky byly významně inspirovány osobností vedoucího workshopu (světelné žertíky Clare Bensona nebo Eminy Djukič...), jiné šly svou vlastní cestou (sprejeři Petera Sita, historické pohlednice v porovnání s dneškem od Moniky Stacho). Celkově se jednalo o zajímavý soubor různých pohledů na svět okolo nás a je jen škoda, že tato výstava živořila v těžce dostupné exklávě mimo centrum města. Věřím tomu, že kdyby byla prezentována blíže centru, návštěvníků by přišlo nesrovnatelně více.

 

OFF festival i letos potvrdil, že je v Bratislavě zvěstovatelem aktuálních trendů a že svým zaměřením „velký“ festvival vhodně doplňuje. Umístění OFF alternativy v jediné budově přineslo plusy i mínusy. Na jednu stranu nebylo potřeba procestovat polovinu města při hledání všech expozic a odpadla i loňská nepříjemnost v podobě řady galerií, které měly být otevřené a přitom nebyly. Na druhou stranu „mozaikovitá“ forma instalace poněkud stírala individualitu jednotlivých tvůrců a spíš než 18 samostatných výstav různých umělců připomínala více méně anonymní dílo jedné tvůrčí skupiny. Nejsem schopný říct, jestli je to dobře nebo špatně. 

 

Krize společenské odpovědnosti

Oba festivaly plní své funkce tak, jak mají. Jednak na jednom místě shromažďují aktuální uměleckou tvorbu, jednak dávají dohromady prominentní i řadové fotografy. Češi, Slováci, Poláci a další národnosti se v první listopadový víkend sjíždějí na jednom místě a mají možnost na oficiálních i neformálních místech hovořit o fotografii, o nových projektech a trendech. To vše je velmi správné a pro náš obor prospěšné. Jen jediné mě na festivalu mrzí – totiž že přes více jak dvacetiletou tradici a minimálně středoevropský význam se tato akce stále nestává bratislavskou kulturní událostí číslo jedna, za kterou by jej považovali nejen odborníci, ale i běžní občané slovenského hlavního města. 

 

Také nerozumím tomu, proč se před ředitelskými dveřmi bratislavských fotografických festivalů (stejně jako třeba u soutěže Czech Press Photo) netvoří zástup firemních sponzorů, kteří by se navzájem přepláceli a usilovali o zisk titulu „generální sponzor české/slovenské/středoevropské fotografie“. Mobilní operátory, výrobce energií včetně fotovoltaických „baronů“, producenty drahých alkoholů či sázkové firmy by tato podpora stála v přepočtu roční mzdové náklady na tři čtyři úředníky. Skutečně ekonomická „krize“ neumožňuje investovat několik promile ze zisku na dobrou věc? Je skutečně na vině potřeba úspor nebo je to ze strany těchto firem projev krize jejich společenské odpovědnosti?

 

 

 

...

Vloženo: 12.12.2012 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---