Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Obnovitelný zdroj inspirace

Každý pohled z okna, každý mžik při procházce krajinou či každé zavlnění těla zvířete jsou tvůrčím útokem na citlivou duši tvůrčího člověka. Každý takový moment je podnětem pro vnímavého fotografa, aby se zadíval do hledáčku či na displej a vybral si z té spousty zajímavostí před objektivem výsek, který povýší na umělecké dílo. 

Živá i neživá příroda je nevyčerpatelný zdroj inspirace. Už proto je škoda uzavírat svou tvorbu do pozlacené klícky kompozičních stereotypů a obrazových klišé. Už proto je dobré znát a umět používat postupy klasiků, ale pokusit se o osobitý pohled na milionkrát zachycené motivy. 

Příroda, krajina, rostliny, hmyz, srstnatá zvířata, plazy či hvězdné nebe nad námi patří k námětům tvořícím většinu neprofesionálních fotografických alb. Je to pochopitelné – příroda na rozdíl od lidských modelů neodmlouvá, nebolí jí hlava a pokud jsme dostatečně obezřetní, pak ani nekouše. Toulání liduprázdnou krajinou či lov zvěře beze zbraní jsou také nejsnazším způsobem fotografování pro každého, kdo při tvůrčí činosti netouží po společnosti druhých.

Příroda nám bez přestání a nezištně předkládá nevyčíslitelné množství motivů. Tím se zásadně liší od jakékoliv formy inscenované tvorby a částečně i živé fotografie. Zatímco u zátiší, aktu či portrétu scénu svým aktivním přístupem vytváříme, při zachycování krajiny či zvířat naopak jak z katalogu vybíráme ty výřezy, které jsou pro nás něčím atraktivní. A protože každý autor má jiné preference a jiné představy o ideální fotografii přírody, může vznikat nevyčíslitelné množství originálních souborů.

Tvůrčí přístup jak otisk palce

Každý z nás jistě aspoň jednou procházel některou z mnoha webových fotogalerií. Přírodní, zvířecí a krajinná kategorie patří společně s akty, dětmi a experimentem k nejpočetněji zastoupeným oblastem (a samostatnou skupinou jsou obrazová porabušítka typu Instagram, která dokáží vytlouct zajímavou atmosféru i ze zcela banálních krajinných scén). Bohužel, návštěvník těchto virtuálních přehlídek často získává pocit, že tisíce prezentovaných pohledů jsou zachycené jediným neuvěřitelně produktivním autorem. Nadšení tvůrců těchto snímků pro pestré západy slunce, magicky barevné flíčky na obloze, poklidně se vlnící zemědělskou krajinu, magičnost makropohledu do hmyzího světa či majestátnost oblohu drásajícího pohoří dokáže narušit jejich kritické myšlení. Autoři pak místo toho, aby ve fotografiích uplatňovali svůj osobitý rukopis, stávají se zhypnotizovanými kopisty přírody. 

V úvodu tohoto článku jsem apeloval na fotografy, aby se – obrazně řečeno – nenechali naverbovat do armády stejně uvažujících a tvořících bytostí. Smyslem tvůrčí práce není fotografovat jako tisíce lidí přede mnou i po mě. Cílem autora má být zachycení originálního pohledu, který nebude jen nahodilou hříčkou, ale dílem s jednoznačně rozpoznatelným uměleckým rukopisem.

Co je víc – technika nebo atmosféra?

Právě v případě krajiny se často vášnivě střetávají dvě skupiny fotografů. Jedni jsou uctívači svaté trojice ostrost, prokreslenost, formální dokonalost. Rozmazaný detail (s výjimkou tekoucí vody zachycené dlouhým časem) je hřích, neprůstřelně černý roh neodpustitelné rouhání. Druzí zas vyznávají revoluční hesla energie, atmosféra, originalita a první skupinu považují za prehistorická monstra, která už dávno měla vyhynout. Nezaujatý pozorovatel může z takových debat získat pocit, že tyto dva fotografické klany se jednoho dne střetnou za hrozivého křiku na širokých pláních mezi Čelákovicemi a Sadskou, povedou guerrilovou válku v Kerském lese a na závěr si jejich trestné oddíly navzájem vyplení ateliéry. 

Pokud člověk usiluje o osobitou volnou tvorbu, neexistuje správný nebo špatný přístup k fotografování. Zdůrazňuji v této souvislosti sousloví „volná tvorba“. V případě komerční zakázky (resp. školního cvičení) je to samozřejmě jiné – pokud zákazník či učitel očekává prokreslené stíny a ostrost od Aše až po Velkou Čantoryji, je třeba jim je dát. Když tvoříme sami pro sebe a podřizujeme se pouze svým limitům a představám, máme plnou tvůrčí svobodu.

Kýč nebo nekýč?

Existuje názor, že příroda nevytváří kýč. Ten má vznikat až tehdy, když určitou přebarvenou scenérii nebo štětinaté selátko se čtyřlístkem za uchem zachytí lidé, protože pouze člověk dokáže kýč rozpoznat a pojmenovat. 

V minulosti jednoznačně pozitivní či negativní nálepky typu „hodnotná tvorba“ a „kýč“ ztratily v posledních desetiletích tyto absolutní hodnoty. To, co bylo dříve nechutné, nepřijatelné, odsouzeníhodné, získalo později punc umělecké a společenské revolty. Dnes tato díla našla své místo v galeriích moderního umění a sběratelé za ně platí částky ve výši ročního rozpočtu větší české obce. 

Pro nalezení míry vkusu v umělecké tvorbě – a to nejen v krajině či ve fotografiích živých tvorů – nelze použít nějakou univerzální a jednoduchou šablonu. Sám autor musí při pohledu na svou tvorbu sebekriticky určit, kde je hranice přijatelné originality. A na nás – divácích a recenzentech jeho díla je posoudit, jestli případné prohřešky proti obecnému vkusu či technickým dogmatům fotografii prospěly nebo jestli se jednalo jen o samoúčelné hračičkaření.

Zadními vrátky

Chystáte-li se do květnové přírody a mezi divokou zvěř, nezapomeňte si sebou aparát, makroobjektiv, kaloricky hodnotnou svačinku, pláštěnku a dostatečnou zásobu antihistaminik. Nechte se očkovat proti klíšťové encefalitidě a vzteklině. Dobijte baterie v GPSce a připravte si záložní paměťové karty. A nebo zapomeňte na poslední řádky a hlavně fotografujte, fotografujte, fotografujte. Budete-li se svou tvorbou v oblasti krajiny a zvířat spokojeni, využijte možnost podělit se o své snímky se čtenáři časopisu FOTO.

Vloženo: 01.05.2012 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět